Moje kamarádka Marie dodnes bojuje s tím, co jí provedl náš soused. Zazvonil na dveře, kde bydlela se svým přítelem Honzou, který zrovna nebyl doma. Marie ho neměla ráda.

„Z toho kluka mi jde mráz po zádech,“ říkala vždy, když na něj přišla řeč, a nebyla ráda, že se s ním vůbec její přítel baví. „Nesu jen Honzovi vrátit litr,“ zkoušel to Ivan přes dveře, a tak mu Marie nakonec otevřela.

Do smrti bude litovat

V tu chvíli Ivan vrazil dovnitř a na vyděšenou Marii vytáhl nůž. „Měla jsem pocit, že je to jen ve filmu. Zároveň jsem hned začala přemýšlet, jak se zachránit,“ líčila mi později kamarádka svoji děsivou zkušenost. Trvalo ale dlouho, než vůbec byla schopna o tom dni začít mluvit.

Ještě po letech mluvila tichoučce, a když popisovala, jak ji brutálně znásilnil, bála jsem se o ni. „Víš, musím o tom začít mluvit, jinak se z toho nikdy nedostanu. Za sebou měla sice náročné vyšetřování i výslechy na policii, ale to bylo asi jiné.

Ačkoli bylo napadení původně považováno za znásilnění, později ho soud překlasifikoval na pokus o vraždu.

Dneska tě zabiju, počkej si!

„Měla jsem vážná zranění. To nejhorší byla zlomená jazylka, tudíž jsem byla ve fázi dušení a od smrti mě dělily jen desítky minut,“ vysvětlila, proč nakonec soud rozhodl o výši trestu tak, jak rozhodl.

Násilník dostal dvacet let. „Na české poměry dost vysoký trest,“ vysvětlila mi. Nejhorší prý během téměř dvouhodinového brutálního mučení bylo, že jí násilník předem říkal, co bude dělat, a netajil se tím, že ji plánuje zabít.

„Mluvil na mě a popisoval mi, co bude. A já se nemohla bránit,“ pokračovala Marie.

Hrůza

„V ten moment vůbec nevíš, co máš dělat, protože když jsem začala křičet, násilí se začalo stupňovat,“ popisuje drsné okamžiky. „Pak mě začal řezat, protože byl naštvaný, že jsem se pokusila utéct,“ odmlčí se na chvíli, jako by se snažila rozpomenout.

Na to nejhorší už prý totiž naštěstí zapomněla. „Díky tomu, jak lidské tělo funguje a jak se samo brání, si pamatuju jen něco, pořád toho je ale dost.

Přestože byla skoro uškrcená, zmlácená a se spoustou řezných ran, podařilo se Marušce z bytu nakonec utéci a dostala se o patro níž, kde jsem bydlela já.

Vybojovala svůj život

Naneštěstí jsem nebyla doma, ale hluk z jejího bytu už stačil vylákat na chodby zvědavce. „Nepouštějte ho ke mně, nepouštějte ho ke mně!“ prý opakovala stále dokola. Sousedé policii zavolali, a to jí zachránilo život.

„Jeden z policistů prohlásil, že to tam vypadalo jako na jatkách. Všude byla krev, včetně koupelny, kde si ani nepamatuji, že jsem byla,“ přiznává s tím, že až později vše viděla na fotografiích, které jí policisté během vyšetřování ukázali.

Soudem to neskončilo

Bohužel pár dnů po našem setkání se Marie pokusila o sebevraždu. A já si teď dávám za vinu, že jsem jí víc nepomohla. Ale snažila jsem se, a ona mě opakovaně ubezpečovala, že už to zvládá. Že vyprávět mi to jí moc pomohlo.

Nejsem psycholog, jak jsem mohla tušit, že to možná naopak zase otevřelo neléčené rány.

Dokáže člověk v sobě někdy něco tak strašného vůbec zvládnout? „Určitě to ve mně není uzavřeno, na to se nedá zapomenout. Ale dá se s tím naučit žít. Vzpomínky jsou ale hodně zrádné, mohou přijít každou vteřinu,“ popsala později Marie svůj psychický stav.

Posttraumatický syndrom ji nakonec dohnal k pokusu o sebevraždu skokem z okna ve čtvrtém patře.

Podruhé přežila

A i když se to zdá jako hororový příběh, ona zase přežila. I když tentokrát skončila na invalidním vozíku. Všichni jsme věřili, že jen dočasně. Po všech prožitých traumatech se Marie snažila vrátit zpět do běžného života.

Přestěhovala se do bezbariérového bytu a vytrvale se věnovala náročným, zato účinným rehabilitacím. V urputné snaze postavit se znovu na nohy ale opomněla důležitou součást svého zotavování – péči o psychiku.

Navštěvovala jsem ji několikrát týdně, chtěla jsem mít jistotu, že už jí nikdo, ani ona sama, neublíží. Bohužel jsme opominuli to nejdůležitější. Psychoterapii.

Spolykala v noci prášky

Zanedbaná psychologická péče se brzy projevila. Marie se znova pokusila o sebevraždu a spolykala prášky na spaní. Impuls přišel nečekaně, když spatřila neotevřené krabičky plné utlumujících pilulek.

„Všechno jsem to vysypala na čisté povlečení a po hrstech jsem to do sebe sázela.

A teď nastal ten pocit: „Co když tohle je konec? Fakt to chci? Nemám pro co žít,“ vysvětlila později, proč nakonec zvedla telefon a zavolala si pomoc. „Bála jsem se. Hrozně jsem se bála. Snad poprvé!“ Přivolaná pomoc ji převezla do nemocnice, kde ji zachránili.

Dnes už je v péči psychoterapeutů a snad je vše na dobré cestě. „Ne vše je o předpisu na léky, ale také o práci s traumaty a smutnou, zmatenou duší,“ přiznává Marie, která má před sebou ještě dlouhou cestu. Mohli jsme tomu zabránit?

Zdena M. (53), Zlín