Zima je pryč, ačkoli se zkusila na chvíli vrátit, já ale z jarního sluníčka žádnou radost nemám. Ty jeho první paprsky mi vždycky připomenou den, který se stal tím nejhorším v mém životě.
Je to mnoho let. Měla jsem tehdy hlídat svého ani ne ročního vnoučka, protože moje snacha musela na lékařské vyšetření, které mělo trvat celý den.
Jaro bylo tenkrát v plné síle, a tak jsme si s mým přítelem Evženem řekli, že si vyjedeme někam za město a chlapečka vezmeme s sebou. Na tom nápadu nic špatného nebylo, naopak čerstvý vzduch byl prospěšný pro děťátko i pro nás. Malý Jeníček ještě nechodil.
Neměli jsme dětskou sedačku, tenkrát ještě nebyly v autě povinné, nebo ano, ale moc se na to nehledělo, tak jsem si s ním sedla na zadní sedadlo a držela ho.
Daleko za městem jsme měli v plánu se projít po lese s Jeníčkem v nosítku na zádech – když se budeme střídat, jistě urazíme po lesních cestách dost velkou vzdálenost, abychom se někam podívali, říkali jsme si. Ušli jsme po těch krkolomných cestičkách možná takových pět kilometrů, byli jsme oba ještě fyzicky zdatní, já jsem byla mladá babička.
Výlet neměl žádnou vadu, všechno bylo krásné, a protože byl všední den, nebylo na cestách moc lidí. Jeníček si spokojeně pobrukoval na našich zádech, nesl se jako první a ten kdo šel druhý, ho vždycky vzadu bavil a při zastávkách krmil přesnídávkou nebo zásoboval rohlíkem či hlídal, jestli jsme neztratili dudlík. Jeníček se nesl, kopal ve vzduchu nožičkama a všechno ho zajímalo.
Počasí se spiklo
Ovšem my dva už jsme byli při návratu k autu pořádně unavení. A tak jsme byli rádi, že usnul, a když jsme ho konečně mohli sundat ze zad, spal velmi tvrdě. Také počasí už nevypadalo dobře, hnaly se k nám mraky. Jeníčka jsme posadili zpátky na zadní sedadlo.
Chystala jsem si k němu přisednout, ale Evžen navrhl, abychom se ještě rychle podívali do kraje z vyhlídky, která byla sice velmi špatně přístupná, ale byla jen asi dvě stě metrů vzdálená. Chtěli jsme si tam udělat snímek, bylo to naše památeční místo, kde jsme si dali před lety první pusu.
Vždyť jsme zamkli!
Věděla jsem, že s sebou tohle rozhodnutí nese riziko, ale chtěli jsme být hned zpátky, říkali jsme si, že to do čtvrt hodiny musíme stihnout. Nic se nemůže stát. Zčerstva jsme vyrazili. Znovu a znovu se snažím upamatovat, co přesně se dělo.
Zda jsme auto zamkli, nebo jsme snad zapomněli, když se Evžen ještě rychle vracel pro deštník, abychom nezmokli, kdyby nás přepadl déšť. Ale pak nám někdo vysvětlil, že auto se dá zevnitř otevřít, i když je zamčené. A dětské pojistky tenkrát nebyly.
První kapky na nás začaly padat, ještě než jsme vyšplhali na vyhlídku.
Těsně před cílem už se nám začalo dělat bláto pod nohama. Evžen vyfotil na vyhlídce jen mě, ačkoli měl fotoaparát samospoušť, neměli jsme ho kam postavit a nechtěli jsme se zdržovat hledáním nějakého improvizovaného stativu. Tu fotku dnes nenávidím.
Osudové zdržení
Spěch cestou dolů se ale nevyplatil. Evžen uklouzl, sjel po zádech skoro ke kraji skály a tam mu noha zajela do nějaké škvíry a on si udělal silný výron.
V dohledu nebyla žádná pomoc, ten, kdo snad někde na cestě byl, dávno utekl se schovat před deštěm, který na nás teď padal jako vodopád. Museli jsme se ale dostat do auta, věděli jsme, že o nás nejde, my můžeme být obaleni bahnem a polámaní, ale Jeníček je v autě sám.
V tu chvíli jsme byli přesvědčení, že je auto zamčené, takže není důvod, abych Evžena opustila a běžela napřed. Proto nám s jeho zraněním trval návrat tak dlouho. Snad půl hodiny.
Strašný šok
Obrázek, který jsme spatřili, z hlavy nevymažu nikdy. Jeníček se dostal z auta! Nevíme, jak si mohl dveře vozu otevřít.
Pod autem se ale během té krátké průtrže udělala obrovská louže, která byla bohužel příliš hluboká na to, aby se z ní to malé dítě dostalo. Ačkoli té vody tam bylo možná jen pár centimetrů, ve spojení s bahnem se z toho místa stala past.
Jeníček měl obličej v bahně a nedýchal. Další události si pamatuju jako ve zlém snu. Oživování se nám nedařilo, ale do nemocnice jsme po strašně nebezpečné jízdě mokrou silnicí dorazili rychle.
Tu chybu nenapravím
Vnuk byl tři dny v bezvědomí a nakonec se probral. Už to ale nebyl ten chlapec jako dřív. Také jeho vývoj se začínal opožďovat. A já jsem s cejchem špatné babičky nucena dožít. I když mi mou chybu nikdo nevyčítá. Ale já si ji nikdy neodpustím.
Mám sice ještě další tři vnoučata, ale ta mě mých starostí a vzpomínek zbaví vždy jen na chvíli. Když usínám, vybavuje se mi stále ten osudový výlet. I když mi všichni už dávno odpustili.
Kamila (67), Praha