Už jako dítě se vrhl na šerm a potuloval se s detektorem kovů po starých bojištích. Odmítal žít v tomto světě. Všechny jsme se o něj bály a našeho prince na bílém koni rozmazlovaly.

Bratr byl už v dětství svůj. Říkali jsme si, že se nenarodil do správné doby. Byl to snivý, milý a velmi pohledný chlapec, do kterého se zamilovávaly holčičky už ve školce a paní učitelky na něj dlouho vzpomínaly jako na své sluníčko.

Richard prošel dětstvím bez jediného problému, dá se říci, že mu šly všechny ženy, které potkal, na ruku. A tak tomu bylo již navždycky. Když mu bylo patnáct, nebyla na našem malém městě jediná, která by se do Ríši nezahleděla. On byl ale nepolapitelný.

Byl vždy a za každých okolností příjemný, galantní a dokázal každou ženu odmítnout s takovou milou elegancí, že se nikdy neurazily. Ani nemohly.

Se svým neodolatelným, milým úsměvem vždy řekl, že se pro manželství a rodinu nehodí, že nemůže udělat žádnou ženu tak nešťastnou, aby si ji vzal a uvrhl ji do neštěstí.

Říkali jsme si, že to přejde

Samozřejmě jsme jeho řeči nebraly až tak vážně, všichni jsme si mysleli, že přijde čas, kdy se bratr vybouří a přijde taková, se kterou půjde k oltáři. Rád a dobrovolně.

Richard byl zcela pohlcený historií a jiným světem, v němž si snil a žil, věnoval se historickému šermu, a byl v něm výborný, dokonce si zahrál v nejednom filmu a dá se říct, že procestoval celou Evropu.

Jeho šermířská vstoupení na hradech a zámcích byla impozantní a nezapomenutelná. Nebyla chvíle a nebyl snad den, kdy by se do bratra nezamilovala další obdivovatelka. A najednou se to stalo. Přišla ta pravá.

Jmenovala se Veronika a měla pro jeho koníčky a hlavně fanynky pochopení. Žárlit neměla zapotřebí. Byla krásná, elegantní a chytrá. Pro všechny byla velkou nadějí, že se Richard konečně usadí. Nestalo se však tak.

Hledali se, až se našli

Veronika žila stejně divokým životem jako bratr. Stejně jako on se netoužila pověsit na manžela a budovat si hnízdečko. Cestovali spolu, pořídili si detektor kovů a projížděli stará bojiště. A celkem úspěšně.

Za mnoho let společného soužití obohatili dost významně naše muzea. Jak čas šel, narodily se jim postupně dvě holčičky. Ani to je ale v jejich volnosti nezlomilo. Žili si svůj jedinečný příběh a byli spokojení.

Obě dcery vychovaly navzdory své lásce k volnosti a svobodě dobře. Jejich láska se ale časem ochladila a jejich cesty se rozešly. To už ale byly jejich dcerky velké a začaly si žít svůj vlastní život.

Měla jsem svého dobře zaopatřeného manžela a bydlela s ním a dětmi v pěkném domku s velkou zahradou, proto rodiče náš rodný dům odkázali bratrovi. Aby měl ve stáří kde být a jeho děti po něm co podědit.

Chtěl být dál nezávislý

To rozhodnutí se ale setkalo u mého bratra s velkou nevolí a odporem. Takovou zátěž, spojenou se starostí o dům a zahradu, nechtěl. Okamžitě přepsal dům na své dcery a dále si improvizoval a plul životem jako dříve – po svých bojištích.

Žil jen z toho, co našel, to mu ke skromnému živobytí stačilo, spával dále v přírodě na různých místech, na úřad ho nikdy nikdo nedostal. Dcery i já jsme ho marně přesvědčovaly, že by jistě mohl pobírat nějakou podporu – jen kdyby chtěl.

Děsila jsem se toho, že si neplatí zdravotní pojištění. On však vždy s aristokratickým výrazem radu nebo pomoc odmítl. Až přišla chvíle, kdy nám náš drahý Richard zkolaboval…

Dcery ho zachránily

V tu chvíli se ukázalo, jak moc se dcery o svého tatínka bojí. Dávno se totiž domluvily a zdravotní pojištění otci platily, aniž by to on věděl. Richard tak skončil v nemocnici, kde jej úspěšně operovali.

Jak jsme měli jen chvíli, chodili jsme do nemocnice za ním, a to jsme si vyslechli! Jaké strašlivé potupě a ponížení jsme jej všichni vystavili – bezbranně ležel na nemocničním lůžku! To mu už nikdy prý udělat nesmíme!

Bratr chtěl zkrátka zemřít jako pravý rytíř na bitevním poli. Dodnes, a bude to už deset let, nám při každé příležitosti hrozí, aby se to už nikdy neopakovalo.

Richard žije dále svým životem poustevníka, bez lednice, televize a internetu, k životu mu stačí voda a suchý chléb, případně to, co mu nabídne les a louky kolem. I přes svůj pokročilý věk je stále obdivován ženami. A ani zdaleka to nejsou jeho vrstevnice. Láskou k němu občas vzplane i romantické srdce mladé studentky.

Na procházky chodí s hrabětem

Viděla jsem na vlastní oči, jak si můj bratr Richard vykračoval zámeckým parkem – impozantní vysoká postava, šarmantní knír a dlouhé vlasy rytíře.

Ve chvíli, kdy míjel svou pružnou kočičí chůzi studentky místního gymnázia, děvčata ztichla ve své štěbetání a dlouho za bratrem hleděla. Jedna z nich pak zjihlým hlasem řekla: „Já ho miluju!“ A další dvě jen přitakaly hlavou.

Tak si říkám, že je Richard postavička našeho města, na kterou se dlouho po jeho smrti nezapomene. S nostalgií na něj budou vzpomínat nejen ženy, ale také místní aristokracie.

Když totiž náš pan hrabě na zámek zavítá, nikdy nezapomene bratra pozvat na šálek dobré kávy – a co více? Vyrazí s ním na dlouhou procházku po svém zámeckém parku. A mají si po celou tu dobu o čem povídat…

Alžběta (79), Krušné hory .