Ve chvíli, kdy jsem se bála o budoucnost a můj život byl stále těžší, stalo se něco úžasného.  

Po celý život jsem byla ženou, která věřila hlavně sama sobě. Nepotřebovala jsem k životu jinou víru a všechno nadpřirozené jsem s úsměvem odmítala. Po padesátce mě ale začaly trápit ukrutné bolesti dolních končetin.

Byla to pro mě pohroma, protože zdravotní problémy mi najednou znemožňovaly spoustu věcí, které jsem do té doby brala jako přirozenou součást svého života. Lékaři mi řekli, že částečně může moje bolesti zmírnit operace.

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli ji mám riskovat. Nakonec jsem se rozhodla, že ji podstoupím – vlastně mě donutil zhoršující se zdravotní stav. Operace opravdu pomohla, ale jen částečně a na chvíli.

Musela jsem se omezovat

Brzy začalo být jasné, že budu muset svůj život opravdu změnit a spousty aktivit se vzdát. Chození venku mi nadále dělalo velké problémy. Bez hole už jsem se neodvážila vyjít – a to mi bylo teprve necelých pětapadesát!

Nedokázala jsem si představit, jak to se mnou bude třeba za pět nebo za deset let. Začala jsem z toho mít tíseň na duši. Dál jsem chodila do práce a záviděla jsem stejně starým kolegyním, které zatím žádné problémy s pohyblivostí neměly.

Předtím jsem chodila často na návštěvy k různým kamarádkám nebo se zúčastňovala nějakých akcí. Ale například na turistický kroužek jsem mohla úplně zapomenout. Měla jsem samozřejmě doma manžela, který mi ve všem pomáhal.

Ochotně nyní chodil místo mě na nákupy, a protože byl dobrým kuchařem, tak jsme se v kuchyni střídali a vyvářeli si navzájem.

Jenže ani jeho pozornost a péče mi nemohly nahradit předchozí aktivní život a nemohly ani utišit stále narůstající strach z budoucnosti.

Čekala jsem tehdy na kamarádku

Jednoho dne jsem si vyšla na pomalou procházku a ani jsem nedošla tam, kam jsem chtěla. Vrátila jsem se domů tak strašně unavená, že jsem si musela jít hned lehnout. Hodně mě to vyděsilo.

Ptala jsem se sama sebe, jestli to znamená, že důchodový věk strávím doma na posteli nebo snad na invalidním vozíku. Stejná situace se zanedlouho opakovala několikrát. Lékaři mi dávali jen prášky proti bolesti.

Doporučovali i další operaci, ale tu jsem po předchozí zkušenosti už nechtěla. Jednoho letního dne jsem čekala v parku na lavičce na jednu kamarádku. Ta dlouho nešla a poslala mi textovou zprávu, že se asi o půl hodiny zpozdí.

Ani nevím, co mě to tehdy napadlo, ale při pohledu na nedaleký kostel jsem se rozhodla, že půjdu dovnitř a poprosím vyšší síly o pomoc. Nevěřila jsem v Boha, nikdy jsem se nemodlila a vždycky jsem spoléhala hlavně sama na sebe.

Nyní jsem ale byla v situaci, kdy už jsem si vlastními silami pomoci nedokázala.

Kolem mě se rozzářilo světlo

V kostele nikdo nebyl. Usedla jsem na tvrdou dřevěnou lavici a v duchu jsem si představovala, že se spojuji se silami, které náš svět řídí, ať už je lidé nazývají jakkoliv. Prosila jsem je, aby mi pomohly a abych znovu mohla normálně chodit jako předtím.

Najednou se mi na chvíli zdálo, že kolem mě zazářilo světlo, jiné, než to sluneční, které sem pronikalo okenními tabulemi. A cítila jsem, jako by mě nějaká neviditelná ruka pohladila po hlavě. Po chvíli jsem vstala a zamířila zpět do parku.

Druhý den byla sobota. Když jsem ráno vstala, stalo se něco nečekaného. Bolest, která mi znepříjemňovala tolik posledních let, byla najednou pryč! Nemohla jsem tomu uvěřit, ale opravdu se to stalo. Hned mi samozřejmě na mysli vytanula včerejší návštěva kostela.

Pochopila jsem, že se opravdu stal zázrak, o který jsem prosila. Bála jsem se, abych to nezakřikla. I v dalších dnech jsem se ale cítila mnohonásobně lépe než předtím. Všichni kolem mě z toho byli úplně mimo, každý mi ovšem tu změnu k lepšímu přál.

Proč se to stalo, to jsem si nechala jako malé tajemství pro sebe. Od té doby uplynulo už několik let a ten zázrak pořád dál trvá!

Libuše S., (63), Brno