Těžký úkol mi komplikoval přístup manžela i kamarádky.   V mládí jsem bohužel nepřikládala velký význam učení a podle toho to dopadlo. Jen tak jsem se vyučila prodavačkou. Každý mi říkal, že mám na víc, jenže tenkrát pro mě byly důležitější jiné věci: kluci a zábava.

Nebylo to tak snadné!

Časem mě začalo mrzet, že jsem si neudělala maturitu. Přemýšlela jsem o tom, že tento nedostatek doženu dodatečně, ale nenašla jsem k tomu ani pevnou vůli a vlastně ani příležitost. Postupně jsem přivedla na svět tři děti.

Péče o ně a práce mě opravdu vyčerpávaly, takže jsem se k té myšlence zvýšit si své vzdělání dostala až hluboko po čtyřicítce. Dlouho jsem se k tomu nemohla odhodlat. Vyhecovala mě až kamarádka Jitka, zatímco manžel mě od večerní školy zrazoval.

Jitka na tom byla stejně jako já, také se kdysi „jenom“ vyučila. Sice jí to v životě vlastně nijak nescházelo – stejně jako mně – ale chtěla si také ještě něco dokázat. Přihlásily jsme se tedy na večerní studium obě.

Myslely jsme si, že to bude jednoduché, ale brzy se ukázalo, jak těžký boj nás čeká.

Přišla studená sprcha!

Škola a učení mi zabraly spoustu času. Když se k tomu připočetla běžná starost o domácnost, ve které mi to manžel nijak neulehčoval, nebylo divu, že jsem každý den usínala unavená, nejpozději do minuty po ulehnutí.

Často jsem se cítila vyčerpaná a spousta věcí ze školy mi vůbec nelezla do hlavy. Krizová chvíle přišla v situaci, kdy Jitka studium vzdala. Zanedlouho jsme se pohádaly, protože kamarádka mi záviděla, že pokračuji.

Už kvůli tomu jsme byly odhodlaná dovést svůj plán do konce. První pokus se mi bohužel nepodařil, z jednoho předmětu jsem „prolítla“. Tehdy jsem to chvíli chtěla vzdát i já, ale zatnula jsem zuby a vybičovala se k druhému pokusu. A ten už vyšel!

Někomu to může připadat zbytečné, studovat ve zralém věku, ale mně i dnes, po deseti letech, to maturitní vysvědčení těší!

Petra P. (53), Pardubice