To, že jsem prožila dětství v děcáku, ještě samo o sobě není nic tak hrozného. Byla jsem tam od malička, zvykla jsem si a naučila se v této nepřirozené rodinné pospolitosti fungovat. Mnohem horší byl pro mě střet s životní realitou.

Když jsem dospěla a vydala se do života, byla jsem plná plánů. Našla jsem si zaměstnání i s ubytováním a učila se žít samostatně. Všechno šlo celkem hladce, dařilo se mi a nakonec jsem si našla i docela prima kluka.

Začali jsme myslet na rodinu

Chodili jsme s Hugem tři roky a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Chtěli jsme totiž už také děti. Oba jsme měli stejný názor na to, že je chceme přivést do úplné rodiny. A tehdy mě to bohužel poprvé napadlo.

Měla bych něco zjistit o svých rodičích. Dozvědět se pravdu, proč jsem se ocitla v děcáku. Hugo mi to dlouho vymlouval, ale marně. Nakonec i on uznal mé argumenty, že naše děti by měli znát pravdu o své babičce a dědovi.

Pátrání netrvalo dlouho

Překvapilo mě, že pátrání po mých rodičích nebylo nijak složité. Ukázalo se, že matka žije celou dobu ve městě, kde jsem žila dlouhá léta já v dětském domově. Můj otec ale nebyl v mém rodném listě uveden.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem se měla o ta moje rodinná tajemství zajímat už dávno. Zmocnilo se mě velké vzrušení. Znala jsem jméno své matky, její adresu. Zbývalo jen sednout do vlaku a dojet za ní.

Čekal mě obrovský šok

Nevím, co jsem si vlastně představovala. Ale skutečnost předčila naprosto mé očekávání. Když jsem zazvonila u dveří své matky, přišla mi otevřít velmi zanedbaná a evidentně mírně podnapilá žena.

Jen chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem se jí představila a řekla jí, kdo jsem. Čekala jsem všechno, jen tohle ne. Matka se na mě podívala nepřítomným pohledem a řekla. „No a co má být, že jsi moje dcera. Co po mně chceš?“ Měla jsem pláč na krajíčku, ale ovládla jsem se.

Snažila jsem se matce vysvětlit, že ji chci jen poznat. Ale zabouchla mi dveře před nosem.

Vše jsem přehodnotila

Chvíli jsem tam stála jako opařená a pak se vydala zpátky domů. Naštěstí na nádraží na mě čekal Zdeněk. Nějaký čas jsem o tom zážitku vůbec nechtěla mluvit. Když jsem ale zjistila, že jsem těhotná, rozhodla jsem se, že se o kontakt s matkou znovu pokusím.

Opět jsem absolvovala tu strastiplnou cestu až k jejímu bytu. Když jsem zazvonila, otevřela mi žena ve středních letech. Vysvětlila mi, že je sousedka z vedlejšího bytu.

Matka je prý dost vážně nemocná a ona za ní občas zajde, aby zjistila, jestli něco nepotřebuje.

Vzala jsem si ji k sobě

Ukázalo se, že máma má rakovinu žaludku. Po krátké poradě s manželem jsem se rozhodla, že si ji vezmeme k sobě a budeme se o ni starat. Potřebovala nutně pomoc, ale nikomu si o ni neřekla.

I mně sprostě nadávala, ale nakonec se podvolila a přestěhovala se k nám, do nového bytu. S mým rostoucím břichem se v ní vynořily vzpomínky. Začala dost hrubě a bez obalu vyprávět o tom, jak nestála tehdy, když mě čekala, o nějakého parchanta.

„A už vůbec ne s tím pitomcem, jaký byl tvůj táta.“ Dodala. Ještě se dočkala svého prvního vnoučete a po několika dalších měsících zemřela. Když umírala, držela jsem ji za ruku. A i když jsem byla její nechtěné dítě, vím, že v té chvíli byla ráda, že mě má.

Alice L. (49), Hradec Králové