Moje rozhodnutí říct „ano“ bylo vedeno snahou vyřešit špatnou situaci.

Po několikaleté známosti s mužem, kterého jsem milovala, jsem plánovala svatbu. Měla jsem už nejvyšší čas, bylo mi hluboko přes třicet a biologické hodiny tikaly hodně nahlas. Jenže se bohužel ukázalo, že můj nastávající se topí v dluzích.

Ctitel z minulosti

Zpátky k rodičům jsem se vrátit nemohla. Nebylo by to ani důstojné a navíc měli svých starostí dost. Našla jsem si podnájem, který jsem jen tak tak utáhla. Připadalo mi, že se všechny moje sny zhroutily.

Jednoho dne jsem potkala Romana, muže, který se o mě kdysi zajímal. Tenkrát jsem ho jako ctitele odmítla. Vyšlo najevo, že je rozvedený a stále má o mě zájem. Navíc byl velmi bohatý, podnikal a dařilo se mu. Chvíli jsem bojovala sama se sebou, ale pak jsem jeho nabídku na vztah přijala.

A brzy nato přišla i svatba. Příliš brzy jsem ale poznala, že moje rozhodnutí bylo ukvapené a účelové. Čas ale nešlo vrátit zpátky, tím spíš, že jsem s Romanem čekala dítě.

Vždycky mnou opovrhoval!

V manželství jsem se nikdy necítila šťastná; snad jen chvíli na začátku, když jsem měla dojem, že jsem vyřešila svoji životní situaci. Roman se ke mně choval přezíravě, jako k někomu, kdo má menší hodnotu než on sám.

Probrečela jsem několik nocí, když mi vyčetl, že jsem přivedla na svět dceru a ne syna, jak si přál. Bylo to hrozně ponižující. Naštěstí se nám jako druhý potomek narodil chlapec. Péče o děti mi alespoň trochu pomáhala vyrovnat se s danou situací.

Roman mi často říkal, že ke mně vlastně nic necítí a že mě má hlavně jako hospodyni a matku svých dětí. Netajil se tím, že má milenky. Nikdy jsem v sobě ale nenašla sílu se vzbouřit nebo podat žádost o rozvod.

Dnes mám většinu života za sebou a připadá mi, že jsem ho promarnila. Snad jen pohled na úspěchy mých dětí mi dodává trochu sebeúcty, i když vím, že částečně byl způsoben i manželovou protekcí.

Vlaďka S. (55), Praha