Krátce před důchodem manžela v zaměstnání povýšili. Moje radost ale netrvala dlouho. Stal se z něho totiž nesnesitelný nafoukanec!

Nikdy bych nevěřila, že člověk, s kterým jsem prožila víc než čtyřicet let, se může ze dne na den tolik změnit. Nebo byl takový odjakživa, ale já si toho nikdy nevšimla? Nevím. Jeho proměna ale byla skoro strašidelná.

Začalo to nenápadně, když ho v práci naprosto nečekaně povýšili. „Božko, dostal jsem přidáno a je ze mě konečně šéf!“ halekal nadšeně hned po příchodu z práce a hned mi řekl, co se stalo.

Nakupovat jsme museli v noci

„Přišel za mnou ředitel, a že prý vyhodil mého nadřízeného. Něco zkazil, ani nevím co. A prý, že my starší máme zkušenosti a dokážeme si práce vážit!“ líčil a já jen přikyvovala.

Byla to svatá pravda. Konečně na to někdo přišel! Manžel ani nevečeřel, prý musí dobře vypadat. A hned se vrhnul ke skříni, aby za minutu zjistil, že nemá co na sebe. Následoval noční výjezd do Prahy, kde měli otevřeno v jednom řetězci i přes noc.

Pořídil si několikery kalhoty, košile a drahé kravaty. Já jen držela ramínka a poslušně cupitala za ním. Nekoupila jsem si ani rohlík, přestože jsem měla hrozný hlad. Přijeli jsme skoro až ráno, ale manžel byl jako v transu.

„Nekoukej a udělej pořádnou snídani!“ poroučel mi a já si ani neuvědomila, jak se mnou pánovitě mluví. Poslechla jsem, a když konečně odešel, ulevilo se mi. Večer vše začalo nanovo.

Naparoval se jako páv

Musela jsme ho ostříhat a vyslechla si, že uvažuje o barvě na vlasy. To už jsem nevydržela: „Nezbláznil ses náhodou? Vždyť budeš všem pro smích!“ Naštval se, prásknul dveřmi a byl pryč.

Svačinu nechal na stole. Takhle to šlo několik dní. Chování mého manžela bylo čím dál víc nesnesitelnější. Hádky byly na denním pořádku. Občas mi připadalo, že mu snad přeskočilo. „Máš pravdu, přeskočilo. Ale ne tak, jak si myslíš.

Prostě neunesl, že má najednou moc!“ řekla mi jednou kamarádka u kávy. Pracovala ve stejné firmě, co můj manžel, jen jinde. Ale drby se k ní spolehlivě donesly. Potom pokračovala: „Všichni ho mají plné zuby.

Chová se nesnesitelně. Dokonce jeho podřízení sepsali proti němu nějakou petici!“ Bylo mi ho skoro líto. Byl na mě vždycky hodný a dětem se choval také moc hezky. Jak je možné, že se takhle na stará kolena zesměšňuje? Napadlo mě, že bych ho měla vytrestat. Třeba když to udělám já, pochopí to a napraví škody, které způsobil!

Dostal za vyučenou

Ráno, když nervózně poletoval po bytě a házel si do aktovky nějaká lejstra, jsem vnikla do koupelny. Ve skleničce mě připravené zuby k nandání do úst. Před lety totiž prodělal nějaký zánět a o zuby docela brzy přišel.

Byly hezké a nikdo, mimo mě, netušil, že je má nandávací. Tajil to i před dětmi, styděl se za to. O chvíli později se z koupelny ozval strašný řev: Kde mám zuby?“ Já se tvářila nevinně a jen krčila rameny.

„Dneska mám důležité jednání!“ šišlal vztekle a já měla co dělat, abych se nerozesmála. Nakonec odkráčel do práce bez zubů. Domů přišel jako zpráskaný pes. Prý se mu všichni smáli, ale netajně, nahlas a veřejně! Měl po autoritě, ale zkrotnul.

Svým podřízeným koupil bonboniéru s oříšky, aby si prý pochroupali, dokud mohou. Stal se z něho zase ten starý dobrák, můj muž. Jen potřeboval trochu vytrestat!

Blanka Š. (61), Břeclavsko