Chlap má mít koníčka, aby nechodil za ženskými a do hospody. To je moudrá rada! Jenže někdy je hospoda lepší, než aktivní muž v domácnosti.
Stále to slyším, jak mého Pepíka před lety všechny ženy opěvovaly a říkaly, jak jsem si dobře vybrala. Nebaví ho hospoda, nebaví ho kamarádi, nebaví ho ani jezdit na dovolenou do ciziny. Prostě byl vždy nejraději doma. Jeho životní motto by mohlo znít: „Všude dobře, doma nejlíp!“ A stále také doma něco kutil.
Postrach rodiny
Jednou ve čtyři ráno vyskočil z postele a začal mýt okna, pak běžel do garáže pro nářadí a cosi tvořil v koupelně. Ráno netekla voda a záchodová mísa se viklala tak, že se na ni nedalo posadit.
Musela jsem zavolat svého bratra, aby to přišel spravit. To musí ale přijet tajně, protože by se s Pepíkem zhádali. Pepík by mu totiž chtěl radit, nebo dokonce pomáhat, a dopadlo by to ještě mnohem tragičtěji.
Když k nám kdokoli přijede na návštěvu vozem, nechává ho raději za rohem ve vedlejší ulici, aby ho Pepík neviděl a v nestřeženém okamžiku ho nezačal spravovat. Dodnes splácíme škodu, co nadělal jako dobrovolný hasič v naší vsi na hasičském autě.
Já už za ta léta hodně vydržím, naši příbuzní a přátelé ale ne. Vždycky mi volají, ať přijedu sama nebo s dětmi, v současné době i s vnuky, ale ať necháme dědečka raději doma.
Přejde ho to?
Na chatu k mým příbuzným už nesmíme dvacet let. Když jsme tam byli naposledy na dovolené pod stanem ještě s malými dětmi, Pepíka nenapadlo nic lepšího, než ostříhat keře na zahradě. Byly to moc vzácné keře, na které byl strýc pyšný, a Pepík mu je zničil.
Tehdy se tak prali, že až místní řezník je od sebe dokázal odtrhnout. Jeho rodina Pepíka taky nemusí! Vždycky jsem si říkala, jak si oddychnu, až se jednou můj muž vytrestá, nebo ho to konečně přejde.
Už bych totiž nespočítala, kolik různých zařízení a technických vymožeností jsme si za naše manželství koupili do domácnosti, a po zásahu Pepíka často už druhý den ty přístroje nefungovaly.
Konečně mám klid?
Manžel si ale nikdy nepřipustil, že by to bylo jeho vinou. Zuřil, co jsme to koupili za šmejd, jak jsme skočili na podvod, a běžel s tím zpátky do prodejny, kde to reklamoval.
Já se snažila běžet s ním, abych ulamovala střety konfliktů, protože ty dopady byly strašné. Končilo to totiž vždycky stejným ortelem: „Které prase se v tom vrtalo!“ To se mého muže dotklo a vyhrožoval soudem a urážkou osobnosti.
Ale jinak byl můj Pepík chlap se zlatým srdcem. Před třemi měsíci ale prodělal mrtvičku a až teprve tehdy přestal vylepšovat a opravovat. Sedí teď doma a kouká před sebe.
A já cítím, jak je mi to s každým dnem víc líto, že už to není takový demoliční Pepík jako býval. Lékař mi ale dává naději, že by se jeho stav mohl ještě časem zlepšit. Najednou je doma takové ticho a klid! Nikde netluče žádné kladivo a nerachotí vrtačka! Nemohu si na to zvyknout.
Marie (63), Litoměřicko