Udivilo mě, když začal manžel chodit dobrovolně nakupovat a vynášet koš. Nenapadlo mě, že by za tím mohla být nevěra.
Pomoc v domácnosti nebyla jeho silnou stránkou, spíš tou nejslabší. Raději kutil a montoval, než aby dal nádobí do myčky, nebo přinesl těžký nákup. Když mi nabídnul pomoc a ještě se u toho mile usmíval, neznala moje radost mezí. „Konečně si to uvědomil.
Konečně šel do sebe!“ myslela jsem si a hned přemýšlela, čím se manželovi odvděčím.
Začal se chovat divně
Na Petrovy nové zvyky jsem si rychle zvykla. Bylo příjemné mu postavit plný koš ke dveřím a víc se nestarat. Samozřejmě, zvládla bych to sama. Ale bydleli jsme až ve dvanáctém patře, a jen sjet a vyjet výtahem, stálo nějaký ten čas.
Stejné to bylo s nakupováním. Od tahání tašek mi nepomohla ani jízda autem. Z parkoviště jsem to měla ke svým dveřím notný kus cesty! Ani mi nebylo divné, že se Petr vrací z těch nákupů čím dál později. „Potkal jsem známého! Byla dopravní zácpa!
U kasy byla hrozná fronta!“ tvrdil pokaždé, když jsem se zeptala na důvod jeho zdržení. Když se jednou vrátil z odpoledního nákupu skoro v noci, udeřila jsem na něho. Nevěra mě nenapadla, podezírala jsem ho spíš z nějakého vysedávání po hospodách.
Byl totiž vždycky slabě cítit cigaretovým kouřem, přestože byl zapřisáhlý nekuřák…
Pořád se jen vymlouval
„No, vzal jsem jednoho kolegu a ten mi v autě kouřil,“ zněla jeho pohotová odpověď, ale já mu už nevěřila. Začala jsem si víc všímat jeho chování. Bylo divné, když si na vynášení koše převlékl domácí tričko za svoje nejhezčí, značkové.
A ještě divnější bylo, když se z toho vynášení vrátil takový voňavě čistý. Jako by si dal ve výtahu sprchu! „Má ženskou,“ napadlo mě zčista jasna při vytírání podlahy. „Proč jen mi to nedošlo dřív!“ Od té chvíle mi všechno začalo dávat smysl.
Zbývalo jen odhalit, s kým mi manžel zahýbá. Netušil, že mám podezření a tak byl neopatrný. Lehkomyslný! S nějakým zametáním stop si nedělal vůbec žádnou hlavu. Stačilo počkat, až nastoupí do výtahu a běžet pěšky po schodech. Nic se nedělo.
Vzorně vynesl koš a znovu nastoupil do výtahu. Já běžela po schodech vzhůru, div mě neskolil infarkt. Tričko jsem měla promočené potem a vlasy jako mokré provázky. Ale povedlo se! K mému údivu zastavil výtah až v našem, tedy dvanáctém patře.
Do koše jsem dala minulost
Manžílek ale nezamířil ke dveřím našeho bytu. Šel o dveře dál a slabě zaťukal. Dveře se otevřely a v nich stála sousedka. V krajkové košilce, necuda jedna! Nebyla to velká krasavice, ale vždycky se uměla pěkně obléct a nalíčit.
Bylo jí sotva o pár let méně, než mě, a mohla už by mít rozum. Ale ona ne. Stála ve dveřích jako nějaká hvězda filmu a prstem naznačovala, aby šel můj Petr dál. Nenechal se pobízet. Dokonce zapomenul náš koš před jejími dveřmi! Popadla jsem ho a šla domů.
Vybrečet se! Místo potoku slz se mě zmocnil vztek. Chvíli jsem bojovala s pokušení mu sbalit věci. Ale takové vítězství jsem sousedce nepřála. Do odpadkového koše jsem nandala pár věcí. Náš oddací list. Svatební fotku i s rámečkem. A taky klíče od bytu.
Ať se rozhodne sám, s kým chce bydlet! Asi za hodinu už Petr zvonil na dveře. Měla jsem zamčeno zevnitř. „Odpusť mi to. Byl to úlet!“ řekl a já byla ráda, že se nesnaží vymýšlet nějakou trapnou lež. Odpustila jsem mu, ale jsem ostražitá. V tak velkém domě je chtivých sousedek víc než dost!
Táňa B. (61), Ústí nad Labem