Takové vzorové manželství byste nenašli široko daleko. O to víc nám pak lidé spílali, když si mého muže odvedla policie a on byl odsouzen.

Tolik let se nám tak krásně žilo… Už jsme se pomalu chystali do penze, těšila jsem se, jak budu od rána do večera na zahrádce, budou se mi tam červenat rajčata, okurky, salát a všemu bude vévodit jedna obrovská slunečnice.

Budeme chodit na houby, zkrátka si budeme užívat naší chatičky, kam se vždy odstěhujeme hned, jak přestane v noci mrznout.

Měli jsme se s Antonínem moc rádi, náš život plynul bez hádek, našli byste málo tak spokojených manželství. Nevím, jestli je to tím, že jsme oba pracovali jako účetní, ale to snad takový vliv mít nemohlo.

I děti nám dělaly radost, těšili jsme se i z vnoučat, a tak jsem si malovala, jak je budu na chatě hlídat a ony budou kolem mě skotačit. Tohle štěstí mělo ale jednoho dne zmizet jako když utne.

Bylo to v úterý, kdy chodíval Tonda vždycky k Šupům na partičku biliáru, takže jsem se nedivila, že není ve čtyři hodiny doma. K divení nebylo nic, ani když zazvonil domovní zvonek.

Tohle dělávala sousedka, která právě o manželově biliáru dobře věděla a chodívala ke mně někdy v tuhle dobu na pokec. K divení tedy nic, ale měla jsem se ocitnout rovnou v šoku!

Policejní domovní prohlídka

I když už se šeřilo, rozeznala jsem v brance dvě postavy v uniformách a jednu v civilu. V tu chvíli se o mě pokoušely mrákoty, protože jsem ženská lekavá a vymýšlení katastrofických scénářů je moje slabost. Nicméně jsem se dostala ke bzučáku a pány pustila dovnitř.

Měli povolení k domovní prohlídce. A vzali to od podlahy. Byt nám převrátili vzhůru nohama, odnesli spoustu manželových písemnosti a mě zanechali plačící, zhroucenou v křesle s informací, že manžel byl obviněn ze zpronevěry.

Kdybych alespoň uměla pít, ale jsem celoživotní abstinent, takže dát si panáka, který by mně snad dodal trochu kuráže, jsem ani nemohla. To bych se asi rovnou pozvracela.

Policajti mi toho víc neřekli, prý že budu také předvolána, zatím je manžel ve vyšetřovací vazbě, nemůže se stýkat s nikým. Jde o značnou částku, o kterou měl připravit svou firmu.

Byla jsem na dně

Já jsem pracovala jinde, i když ve stejném oboru, takže mě se zeptali jen tak letmo, jestli si manžel v poslední době něco hezkého koupil a jestli se nechoval divně a taky, dost neomaleně, jestli prý nemá milenku!

Kroutila jsem hlavou a brečela. A když odešli, nejdřív jsem chtěla volat sousedce, abych se jí vypovídala. To jsem ale zavrhla, ta by to hned roznesla a já bych ani nemohla na ulici.

Zavolala jsem jen synovi. Přijel, a protože je lékař, dal mi nějaké prášky na uklidnění. Těch jsem od té doby spolykala snad vagon. Tondu zavřeli na osm let a ostudy bylo tolik, že jsem uvažovala o emigraci.

Na práci jsem se nemohla soustředit, do důchodu jsem odešla předčasně. Na chatičce jsem koukala, jak bujný plevel pustoší zahrádku, všechno zarůstá jako na strašidelném hradě, jen občas ty děti mě vytrhly z letargie.

Horko těžko nazpátek

Ale i tohle období uteklo. Tonda se vrátil za tři a půl roku, pustili ho dřív, jednak protože se ve vězení slušně choval a také kvůli podlomenému zdraví. Odjakživa byl slabý na průdušky a vlhké vězeňské prostředí, to nebylo nic dobrého pro jeho organismus.

Nebyl na tom dobře a ani psychicky už to nebyl on, za mřížemi zmalomyslní každý, i sebeotrlejší chlap. Nicméně energie se mu začala pomalu vracet a i mně dodal sílu. Pořád dokola opakoval, že se nemám stydět a že on není žádný zloděj.

Moc mi to nešlo v tu chvíli dohromady se skutečností, že se u soudu tehdy přiznal, ale svou hrdostí a zdůrazňovanou poctivostí mně každopádně vrátil do žil trochu optimismu.

Ovšem ekonomicky jsme na tom samozřejmě byli tenkrát hodně bídně, Tonda byl odsouzen k obrovské pokutě, na kterou padly všechny naše úspory včetně vypovězené životní pojistky.

I naše auto jsme museli prodat, jen ta chatička nám zůstala a byt v bytovce, který byl obecní. Ale i to jsme s pomocí dětí zvládli, i tu ostudu a pokaženou reputaci jsme měli tak nějak za sebou a otřepali jsme se z toho. Dobří přátelé zůstali, ti špatní odešli. Všechno špatné k něčemu dobré.

To mi neměl dělat!

Když dostal jednoho dne Tonda infarkt a čekal na sanitku, byl přesvědčený, že je to jeho poslední hodinka a že mu sanitka nepomůže. Vysílený a chroptící mě držel za ruku a řekl, že mi musí něco důležitého sdělit.

„Víš, Marie, jak to tenkrát bylo s tou zpronevěrou? Říkal jsem ti celý život pravdu, nic jsem neukradl. Byla v tom jedna kolegyně, kterou jsem kryl. Přiznal jsem se místo ní.

Věděl jsem přesně, čeho se dopustila, ale já to prostě pro ni musel udělat.“ Koukala jsem na něj jako blázen.

Víc už mi nikdy neřekl. Že jsem měla smíšené pocity, to uznáte, je slabé slovo. Měla jsem je mít ještě tři roky, než dostal Tonda infarkt podruhé a tehdy už mu sanitka nepomohla opravdu.

Celou dobu mě nechal jen při zmíněné strohé informaci a já se měla domýšlet, co s tou kolegyní měl. A domýšlet, to já umím. Naše manželství dožilo při teplotě na bodě mrazu.

Dnes, když chodím na Tondův hrob, občas mě to chytne a pěkně od plic mu tam své výčitky odesílám do nebe.

Marie (77), severní Čechy