Pukni, směšný panáku, říkala jsem si kdykoli jsem ho míjela. Nikdy by mě nenapadlo, že se stane mým mužem i mým největším trápením.
Byli jsme spolužáci z vysoké školy, ale během studií jsme si nikterak blízcí nebyli. Jeden druhému jsme se tajně posmívali. On byl typický synek z bohaté rodiny, samí doktoři a právníci, měl všechno, na co si pomyslel, a připadal mi nadutý.
Domnívala jsem se, že se na mě dívá skrz prsty, protože jsem jezdila tramvají, nikoli zahraničním vozem, a oblékala jsem se stylem „co dům dal“. Kdyby mi v té době někdo řekl, že se z nás stanou manželé, zaťukala bych si na čelo a řekla: „Straší ti ve věži?“
Všechno bylo jinak
Jednou jsem zachytila Liborův přezíravý pohled z terasy jakéhosi luxusního podniku. Běžela jsem kolem zrovna do metra, a říkám si v duchu: „Pukni, směšnej panáku!“ Jenomže všechno bylo jinak. Později jsme o tom okamžiku mluvili.
Zatímco já jsem se mu v tu chvíli v duchu vysmívala, on si, jak říkal, umínil, že se nejpozději do týdne osmělí a pozve mě na rande. Ale než skutečně sebral odvahu, trvalo mu to měsíc.
Netušil, jak to udělá, protože jsme se vlastně vůbec nebavili, sotva jsme se pozdravili.
V knihovně
Všechno se změnilo až v knihovně, kde jsem se zrovna nořila do mimořádně nudných skript.
Periferním viděním jsem zaznamenala, že se ke mně blíží vysoká postava, která však náhle zakopla o koberec a s ohromným rachotem se, jak dlouhá, tak široká, svalila k zemi.
Navzdory cedulím: Prosíme o naprosté ticho. Přítomné knihovnice vyčítavě vzhlédly. Postava, byl to Libor, se s mnoha omluvnými posunky zase vztyčila a zamířila rovnou ke mně. „Jsem trapnej, že jo?“ řekl mi rozpačitě. Pokrčila jsem rameny: „Upadnout může každý.“
Usmál se. „A budu trapnej ještě víc. Rád bych tě pozval na rande. Co tomu říkáš? Nejspíš s takovým troubou nikam nepůjdeš,“ dodal rezignovaně. Nic na světě by mě v tu chvíli bývalo nepřekvapilo víc. Nadutec mezinárodního formátu mě zve na schůzku.
A ještě před tím, zřejmě z nervozity, zakopne o koberec. Bylo to celé jako scénka z nějaké romantické komedie. A podobně to i pokračovalo. Do roka jsme se vzali. Láska jako trám. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že to tak bude napořád.
Nic zkrátka netrvá věčně
Vyrývali jsme do pařezů srdíčka se svým monogramem. Vodili se za ruku po parcích, městech, březích řek, a ujišťovali se, že dvojice, která by se k sobě hodila víc, se ještě nenarodila.
Pohádková svatba patřila k nezapomenutelným zážitkům, stejně jako stěhování do rodinné prvorepublikové vily, kterou jsme dostali jako svatební dar od jeho rodičů. Na svět přišla Barbora, potom Matyáš. Byli jsme rodina z čítanky.
Škoda že nic netrvá věčně. Prožila jsem s Liborem deset krásných let. Moje pragmatická, dvakrát rozvedená, sestra pronesla něco v tom smyslu, že deset krásných let je až až, co by za to jiní dali. Asi jsem neskromná, chtěla jsem víc, avšak dopadla jsem jako sedláci u Chlumce.
Zpočátku jsem vůbec nechápala, co se děje. Předtím jsme všechno dělali společně, jedno tělo, jedna duše, po večerech koukali do krbu, povídali si a hodně se při tom nasmáli.
Najednou jsem do plamenů mlsně olizujících polena zírala sama a vyděšeně si šeptala: „Co se stalo? Oč jde? Udělala jsem něco špatně?“ Zčistajasna měl můj manžel tolik práce, že kolikrát ani nestačil přijít domů.
Falešné naděje?
Uzávěrky, kontroly, hromadící se problémy – vysvětloval. Problémy se však ve skutečnosti hromadily u nás doma. „To je jasný, je v tom ženská,“ jasnozřivě konstatovala má sestra.
„Nedělej si falešné naděje a ber život takový, jaký je.“ Kéž by to bylo tak jednoduché!
Falešné naděje jsem si dělala do chvíle, než přišel, bledý jako stěna, domů už před půlnocí (což bylo mnohem dřív než jindy), nalil si panáka, potom druhého a vypravil ze sebe, že si musíme promluvit. No a bylo to venku. Té jeho nádheře nebylo ještě ani dvacet!
Ale to by nebylo to nejhorší. Horší byl fakt, že se k ní následující den ráno odstěhoval. Táta dvou malých dětí. Úplně se zbláznil. Statečně jsem se podívala pravdě do očí. Sdělila celé naší rodině, že se mi rozpadlo manželství.
Nedokázal to
Také dětem, když se vrátily ze školy, jsem pověděla, že táta už u nás nebude bydlet. Plakaly. Kousala jsem se do rtů a zatínala pěsti. V práci jsem požádala o týden volna. Rodiče mi přinesli tři čokolády, sestra lahev vína.
Všichni mě litovali a utěšovali. Sousedka mi věnovala dvě zralé dýně ze zahrádky. Uplynulo čtyřicet osm hodin a Libor byl zpátky i s kufrem, v obličeji křídově bílý. Vysoukal ze sebe: „Nedokázal jsem to. Opustit rodinu s dětmi bylo tak zbabělé, že jsem se rozhodl se vrátit.“
Polkla jsem. Noc jsem proseděla na terase, kouřila a pila víno. Vrátil se, ale náš vztah byl i tak rozbitý na střepy. Nikdy jsem mu nedokázala odpustit. Ani po letech. Sice spolu stále žijeme, z naší lásky už ale nezbylo nic. Jen vzpomínky s hořkou příchutí.
Kamila (55), střední Čechy
Ajaj, to je příběh jako z filmu, ale bohužel ne toho šťastného. Láska může být někdy moc složitá. Doufám, že najdeš cestu, jak být šťastná sama se sebou, ať už budeš rozhodnutí jakákoliv. Vážím si tvojí otevřenosti.
Wow, co říct. To muselo být nesmírně těžké období. Ale na druhou stranu mi to připomíná, jak jsou některé věci v životě nepředvídatelné a jak se musíme adaptovat. Držím palce, Kamilo!
Tento příběh mne nesmírně zasáhl. Připomíná mi, jak křehké mohou být mezilidské vztahy a jak důležité je pečovat o ně každý den. Děkuji za sdílení tohoto intimního příběhu. Přeji vám mnoho síly a nových začátků.
Teda, takovy pribeh! Ziju s tim, ze lidi se meni a vztahy take, ale tohle je fakt sila. To snad ani nejde pochopit, jak se z lasky muze stat takova pouta bez citu. Drzim palce, aby sis nasla klid a stesti, i kdyz uz ne s nim.