Dnes už jsem si jistá, že když zemřeme, čeká nás ještě něco dalšího.

Prožila jsem krásný život po boku jednoho muže. Martina jsem si vzala už v osmnácti. Neměli jsme nikdy žádnou krizi, všechno jsme dokázali vyřešit v klidu. I po čtyřiceti letech vztahu jsme se měli pořád stejně rádi. Pak ale přišel nejsmutnější den mého života, kdy Martin zemřel na infarkt.

Zamával mi známým způsobem

Svět se pro mě zcela zhroutil. Najednou jsem na milovaného muže měla už jen vzpomínky. Stejně jako jsme si kdysi povídali spolu, obracela jsem se nyní na Martina v duchu. Pokračovala jsem ve stejném stylu života, jen sama. Hrála jsem si na to, že můj milovaný partner je stále se mnou.

Když jsem se dva týdny po Martinově pohřbu vracela jednou domů, připadalo mi, že je v okně nějaký stín. Vypadal jako manželova silueta. Srdce se mi málem zastavilo, když ten stín zamával způsobem, jakým to dělával Martin. Pak zmizel. Začala jsem se obávat, že mi pracují nervy a mám vidiny.

Řekla jsem si, že se tedy raději od vzpomínek na nějaký čas odpoutám a budu se věnovat současnosti. Za další dva týdny jsem ale prožila opět něco podivného. Vzbudila jsem se uprostřed noci a jasně jsem vnímala, že v ložnici někdo je. Najednou se ozvalo zašeptání, ve kterém jsem poznala Martinův hlas!

Dodal mi znovu chuť žít

Do třetice se mi pak stala další zvláštní věc na hřbitově, u manželova hrobu. Jasně jsem cítila, že mě ovanul ledový vzduch. Na rameno mi někdo sáhl a vzápětí jsem opět slyšela hlas svého zesnulého muže.

Martin mě konejšil, že nesmím být smutná a mám se snažit užít si života, i když už jsem na to sama. Až nadejde můj čas, znovu se setkáme a on na mě na onom světě bude čekat.

Stála jsem u hrobu ještě dlouho poté, co hlas zmlkl a nebyla jsem vůbec schopná se pohnout.

Potom už se mi nikdy nic podobného nepřihodilo, ale ty nadpřirozené příhody na mě měly uklidňující vliv. Na Martina už jsem vzpomínala jen s úsměvem a bez trápení, tak jak si to přál – a opravdu věřím, že se znovu setkáme!

Hana B. (62), Kroměříž