Deset let se nám nedařilo počít dítě. Když už jsme se vzdali veškeré naděje, otěhotněla jsem. Otcem vysněného miminka však nebyl můj muž, nýbrž náš kamarád z mládí. 

Na vysoké škole jsme bývali skvělá parta. Já, můj tehdejší přítel Radek a jeho kamarád Honza. Bydleli jsme na jedné koleji a chodili společně na čaje nebo se jenom tak bezcílně toulali městem.

Zatímco já s Radkem jsme věděli, že bychom se jednou chtěli usadit a založit rodinu, Honza byl víc do světa. Lákalo ho poznávat nové věci a toužil se stát lékařem. Vždycky říkával, že rodina není nic pro něj, protože by ho jen brzdila v jeho plánech.

Ačkoli já sama na takové věci nebyla, Honzovo světáctví a bohémství mě zvláštním způsobem přitahovalo. Po škole se naše cesty postupem času rozešly a každý jsme si šli po svém.

Co jsme tak zaslechli od kamarádů a známých, tak Honza se opravdu stal lékařem a skvěle se chytil v zahraničí.

My jsme se s Radkem vzali a nějakou dobu žili u rodičů v jejich domě. Později jsme si zrekonstruovali menší domek po mé babičce. Měli jsme téměř všechno, po čem mladí lidé mohou toužit, jenom to vysněné děťátko k nám ne a ne přijít.

City chladly

Radek pracoval ve výzkumném ústavu a já nastoupila po škole do lékárny. Myslela jsem si, že v práci dlouho nevydržím, byla jsem přesvědčená, že půjdu co nevidět na mateřskou, od svatby jsme se o dítě snažili.

Někdo říkal, že se na těhotenství moc upínám, jiný zas, že se s mužem moc honíme v práci a že bychom možná měli odjet někam na víkend do penzionu a odpočinout si.

Prý bychom přišli na jiné myšlenky a pak by se to povedlo hned. Jenže ani to nevyšlo. A ačkoli jsme o dítě velmi stáli, na umělé oplodnění jsme měli stejný, odmítavý názor. Zkrátka pokud nám nejde miminko přirozenou cestou, asi tu s námi nemá být. Anebo jen prostě není ten správný čas.

Postupem doby jsme nechali všemu volný průběh a soustředili se jeden na druhého. Naše city ale začaly pomalu slábnout. Začal v nás hlodat červíček pochybností. Který z nás nese vlastně vinu za to, že dítě mít nemůžeme…

Jako cizí lidé

Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát právě nám. Vždyť my jsme s Radkem byli odjakživa jedno tělo, jedna duše. Partneři, nejlepší přátelé i milenci. Jenže jak nepřicházelo dítě, jako by se to všechno pomalu vytrácelo.

Já jsem začala žárlit na každou ženu, která se kolem manžela jenom mihla, a vyčítala mu, že mě chce určitě opustit, aby mohl mít dítě s jinou.

Radek nesl podobná obvinění těžce a vždycky to skončilo mým hysterickým pláčem a jeho křikem. Přitom ani jeden z nás netušil, kde je problém. Jestli ve mně, nebo v Radkovi. Dusno by se u nás doma dalo krájet.

Po necelých deseti letech marného snažení a neustálých hádek jsme se dostali do bodu, kdy jsme vlastně nežili společně, ale spíš jeden vedle druhého. Měli jsme se pořád rádi, ale vášeň se vytratila. Udělat tlustou čáru, rozejít se a začít znovu s někým jiným jsme ale neuměli.

Nevěřila jsem vlastním očím 

Jednou večer, když jsme s mužem sledovali zprávy v televizi, zazvonil zvonek. Tedy, zazvonil, spíš to vypadalo, že na něj někdo upadl a zůstal na něm ležet. Zvonek řinčel na celé kolo několik dlouhých vteřin.

Manžel naštvaně vyskočil z křesla s tím, že tomu holomkovi, který zvoní jak kdyby hořelo, pěkně vyčiní.

K jeho překvapení stál u vrátek Honza s kytkou a lahví vína v ruce. Málem by ho ani nepoznal. Když ho manžel přivedl do obýváku a vítězoslavně hlásil: „Zlato, dívej koho jsem našel u dveří!“ nevěřila jsem vlastním očím.

Vůbec jsem nechápala, jak nás našel, ale byla jsem moc ráda, že ho vidím. Honza byl krásně opálený, měl pečlivě zastřižené strniště a padnoucí oblek. Na rozdíl od nás nevypadal, že by byl životem unavený a znuděný.

Celý večer jsme si u lahve vína povídali. Spíš tedy povídal on a my zaujatě poslouchali, co všechno ve světě zažil a dokázal. Ať jsem se bránila sebevíc, Honza mě neskutečně přitahoval.

Chvilku před půlnocí manžel kamarádovi rozestlal v pokoji, kde měl být dětský pokoj a omluvil se, že brzy ráno vstává a půjde si lehnout. Zůstali jsme s Honzou sami. Nerada bych nějak do detailu popisovala, co se tu noc stalo.

Zradila jsem a podvedla jediného muže, kterého jsem kdy milovala. Pyšná na to nejsem, na druhou stranu v jednom českém filmu se říká, že dobře provedená nevěra zachránila nejedno manželství. A já jsem si jistá, že to je přesně náš případ.

Honza se druhý den ráno po značně rozpačité snídani vypařil a už se nikdy neozval. Manželovi to bylo divné, ale znal Honzu a věděl, že je to trochu podivín, tak se nevyptával. Co vím, měl by žít snad někde v Itálii.

Tajemství si vezmu do hrobu 

Na jeho návštěvu, kterou beru jako zásah z nebe, jako by mi ho někdo seslal, abychom se už netrápili, mi zůstala památka. Za devět měsíců se mi narodilo vymodlené děťátko, dcera Denisa. Manžel ji miluje nade všechno na světě.

Od toho dne, kdy se narodila, je z něj jiný muž a naše manželství je zase šťastné jako na začátku.

Možná je to kruté a sobecké, ale pravdu o tom, kdo je skutečným otcem naší dcery si nechám navždy pro sebe. Své tajemství si hodlám zkrátka vzít do hrobu. Pravda by totiž stejně nikomu neprospěla. Jen se s tím tíživým tajemstvím musím naučit žít.

Ivana (44), Kroměříž