Po smrti milovaného muže se začaly dít zvláštní věci.

Většinu života jsem prožila obyčejně, jak se říká, nohama pevně na zemi. Nikdy jsem se nebála práce a odpovědnosti.

S Alešem, mým manželem, jsme žili obyčejný život. On pracoval v autoservisu, já ve školní jídelně. Víkendy jsme trávili na chalupě. Děti vyrostly a odešly. A pak odešel i můj muž.

Začalo to starým kabátem

Aleš zemřel v klidu, jak si přál, ve spánku. Po padesáti letech společného života mi zůstal jen jeho hrnek s nápisem nejlepší děda, a ticho, které najednou dusilo. Smutek byl přirozený, řekli mi. To prázdno mi ale připadalo nepřirozené. První zvláštní věc se stala na podzim.

Bylo po Dušičkách, počasí plačtivé. Šla jsem na půdu hledat svíčky. Aleš jich vždycky nakoupil plnou krabici v akci, do zásoby. Jak jsem otevřela dveře na půdu, udeřila mě známá vůně — směs tabáku a lesního vzduchu. Takhle voněl jeho starý kabát! Přísahala bych ale, že jsem ho před rokem dala charitě.

Kabát visel přesně tam, kde dřív. A v kapse, kam jsem sáhla, byla naše fotka ze starého Polaroidu: já a Aleš jsme na ni seděli pod jabloní na chalupě. Ten snímek jsem hledala měsíce po jeho smrti. Marně. Srdce se mi sevřelo, ale ne bolestí.

Spíš jako by mi někdo pohladil duši. Začaly se dít i jiné věci. Manžel rád poslouchal staré rádio, stanici s dechovkou. Jedno ráno jsem přišla do kuchyně a rádio hrálo. Přísahal bych, že jsem ho nezapínala.

Vnímala jsem to každý den

Když jsem o tom vyprávěla dceři, usmála se na mě takovým tím laskavým způsobem, jaký lidé poskytují starým, osamělým matkám. Raději jsem dál mlčela. Pustila jsem se ale do čtení –  nejprve to byly jen články na internetu o posmrtném kontaktu. Potom i knížky: psychotronika, jemnohmotný svět, šamani, andělské vzkazy.

Nic z toho jsem kdysi nebrala vážně. Najednou to však bylo jiné, blízké, lidské. Nešlo o to věřit na duchy, podstatné bylo, co mi chce Aleš z jiného světa říct.

Vnímala jsem ho večer co večer. Někdy mi cuklo víčko, někdy mi spadla knížka z nočního stolku přesně ve chvíli, kdy jsem na něj myslela.

Jednou jsem při procházce zahlédla muže v kabátu. Vypadal přesně jako manželova silueta. Stál pod starou lípou, kde jsme si dávali první polibek. Když jsem došla blíž, byl pryč, ale vzduch kolem voněl jako léto na chatě.

Vím, že je tu pořád se mnou

To nejdůležitější se pak stalo jednoho únorového dne. Byla jsem sama doma, venku sněžilo. Na parapetu stála orchidej, kterou mi Aleš kdysi koupil, protože jsem si stěžovala, že „nikdy nekvete“. A ona skutečně nikdy nekvetla. Toho dne však rozkvetla: jeden jediný květ, sytě růžový, jaký si ani nepamatuju, že by měla.

Vedle orchideje ležel list papíru. Na něm  byla ručně napsaná tři slova: Neboj se, milá. Poznala jsem neomylně Alešův rukopis. Byla to kulatá písmena, trochu nakřivo, přesně jak psal pohledy z dovolené. Dala jsem se do pláče, ale ne proto, že bych byla smutná.

Věděla jsem, že je to vzkaz, odpověď. Důkaz toho, že vztahy neumírají. Mění se, přetvářejí, ale zůstávají. to odpověď. Doklad, že vztahy neumírají. Vím, že Aleš stále někde je, jinde, ale pořád i se mnou.

Píšu si nyní deník a při psaní někdy cítím, jak mi ruka jede po papíru snadněji, jako by mi někdo napovídal. Nemyslím si, že mluvím s duchem. Mluvím s Alešem tak, jak jsem mluvila čtyřicet let, jen ta slova teď poslouchám srdcem. A vím jistě, že láska přežije i smrt.

Jarmila N., (63), Teplice