Vdávala jsem se a byla jsem šťastná. Idylka však dlouho netrvala. Z manžela se vyklubal násilnický tyran…

Rodičům jsem se narodila jako druhé dítě, také dcera. O čtyři roky starší Monika byla odmalička obletovaná jak rodiči, tak prarodiči. Měla krásné blonďaté vlásky po mamince, modré oči po tatínkovi. Prostě vypadala jako panenka.

Stačilo, aby na někoho upřela svá velká kukadla a dostala, co chtěla. Byla taky velice chytrá, v kolektivu oblíbená a měla spoustu přátel. Rodiče mi ji odmalička dávali za vzor.

Láska mě zaslepila

Já jsem však byla její přesný opak – zakřiknutá, neprůbojná, raději jsem volný čas trávila čtením nebo malováním než hraním si s ostatními dětmi.

Nikdy jsem si příliš nevěřila a také jsem o sobě neměla vysoké mínění, co se týkalo vzhledu nebo přitažlivosti pro opačné pohlaví.

Bezhlavě jsem se zamilovala v sedmnácti letech do Josefa. A když o mě i on projevil zájem, brala jsem to jako dar z nebes. V osmnácti letech jsme se vzali. Myslela jsem, že mě potkalo nevětší štěstí. Netušila jsem, že ve skutečnosti za několik let prožiju hotové peklo.

Měl hlavní slovo

Jak už jsem zmínila, nebyla jsem průbojný typ, proto mi ze začátku celkem vyhovovalo, že o všem v našem vztahu rozhodoval Josef. To on naplánoval naši svatbu, koho pozveme a koho ne, kam pojedeme na svatební cestu, kde budeme bydlet a tak dále.

Řídil v podstatě všechno, včetně našeho intimního života. Já jsem se ale cítila šťastná, byla jsem ráda, že mám silného partnera a svoji poslušnost jsem brala jako samozřejmost.

Podřizovala jsem se

Rok po svatbě se nám narodil syn Marek. Byla bych bývala ráda ještě měla dcerku, ale manžel chtěl jenom jedno dítě a já se podřídila. To už mezi námi občas docházelo ani ne tak k hádkám, jako ke zvýšenému napětí. Musela jsem si občas od manžela vyslechnout nepěkná slova, která mě mrzela.

Přesvědčovala jsem ale samu sebe, že chybu jsem udělala já. Když potom Josefova slova začala být vulgární a ponižující, zkoušela jsem se chabě bránit, ale můj muž mě vždycky snadno překřičel a vysmál se mi.

Už jsem si nepřipadala jako nejšťastnější žena na světě, utěšovala jsem se však tím, že je to nejspíš v každém manželství stejné.

Urážel mě

Jak náš syn vyrůstal, projevovalo se mezi mnou a Josefem stále větší odcizení. Začínala jsem vnímat, že mě nebere jako rovnocennou partnerku nebo ženu, o kterou se má za její péči postarat. Byla jsem pro něho víceméně služka a kuchařka.

Milenka už jen občas, začal mě urážet dokonce i v této oblasti. Bolelo to a chtěla jsem najít řešení.

První rána

Po dlouhém rozvažování jsem manželovi nesměle navrhla, že bychom mohli zajít k nějakému odborníkovi.

Nejprve vůbec nechápal, co a proč říkám. Potom mě poprvé v životě uhodil. Nebyla to tvrdá rána, jen symbolická, ale doprovázená křikem a nadávkami, co si prý o sobě myslím. Najednou se mi zhroutil celý dosavadní svět.

Pochopila jsem, že teď už to bude pořád takové nebo spíš horší. Nevěděla jsem ale, co mám dělat. Svěřit se s tím, že na mě manžel vztáhl ruku, jsem se styděla jak kamarádkám, tak rodičům i sestře.

Dál jsem tedy navenek předstírala, že je všechno v pořádku a že žiji ve spokojeném manželství.

Mlčela jsem

Moje manželství s Josefem trvalo jedenáct let a za stěnami našeho bytu postupně docházelo k čím dál drsnějším situacím. Jakmile Josef zjistil, že se nebráním a mlčím, začal toho využívat. Schytávala jsem facky i nadávky za naprosté banality.

Naštěstí se to nikdy neodehrávalo před očima našeho syna. Manžel mě nikdy nebil do tváře nebo tam, kde by to bylo vidět. O to víc se soustřeďoval na ostatní části těla.

Vymýšlela jsem si

Po jednom konfliktu jsem si myslela, že budu muset do nemocnice. To mi ale manžel samozřejmě zakázal, a tak jsem pohmožděniny léčila doma. Lidem jsem říkala obvyklou výmluvu, že jsem upadla na schodech nebo že jsem se bouchla o dvířka skříňky a podobně.

Časem začala mít moje kamarádka Martina určité podezření, ale nedonutila mě k tomu, abych jí řekla pravdu. Teprve když se Marek osamostatnil a odjel po základní škole na internát, začala jsem sbírat odvahu k tomu, abych se z toho krutého vztahu osvobodila.

Konečně jsem promluvila

Po několika měsících, kdy jsem stále váhala, jestli se mám Martině se vším svěřit nebo ne, jsem se k tomu konečně odhodlala. Bylo to po obzvlášť brutálním napadení, kdy mě Josef škrtil, že jsem měla už strach, že mě zabije.

Martina mi nejdřív hrozně vynadala a vyčítala mi, proč jsem jí to neřekla dřív, ale pak se zachovala jako skutečná kamarádka. Obstarala mi právničku, psycholožku a snažila se mě dokonce vést i k tomu, abych na manžela podala trestní oznámení.

To jsem však odmítla.

Našla jsem klid

Názor jsem změnila poté, co jsem manželovi oznámila, že se s ním chci rozvést. Tehdy mě napadl opravdu surově. Uhodil mě tak silně, že jsem spadla a pak do mě silně kopal. Výsledkem jeho útoku byla dvě nalomená žebra.

Pak už jsem jednala a šlo to rychle. Když se Josef dozvěděl o trestním oznámení, zbaběle utekl. Policie ho však vypátrala a odseděl si šest měsíců. Pak jsme se konečně rozvedli a já našla svůj klid. Dnes bydlím sama, pravidelně za mnou jezdí jen syn.

Lituji, že jsem se nedokázala ozvat dřív, ale utěšuji se tím, že jsem si alespoň nepokazila úplně celý život.

Radka T. (56), Plzeňsko