Rozvádět se v sedmapadesáti a ještě přijít o střechu nad hlavou, to už je pořádný důvod ke zhroucení. Já si ale řekla, že se oškubat nenechám a s manželem jsem pořádně zatočila!
S manželem jsme se poznali už na střední škole a už se od sebe neodloučili. Byli jsme taková ta typická studentská láska. Rodiče, moji i jeho, moc nadšení nebyli. Nic jsme si prý neužili a tak. Tchyně navíc myslela, že její Péťa, můj manžel, má na víc.
No, on si to po mnoha letech manželství začal myslet taky, ale to bych předbíhala. Vzali jsme se a postupně se nám narodily dvě krásné dcery. Já s každou zůstala dva roky na mateřské a věnovala se rodině.
Manžel mezi tím, aby nás uživil, pracoval od nevidím do nevidím. Byl sice obyčejný stavař, ale jeho kariéra strmě stoupala. Obdivovala jsem ho a ve všem podporovala.
V práci jsem byla jen na poloviční úvazek, ale za to jsem od něho nikdy žádnou pomoc s holkami ani s domácností nevyžadovala.
Žili jsme si na vysoké noze
Roky ubíhaly a nám se dařilo čím dál lépe. Postavili jsme si dům, pořídili drahé auto a jezdili každý rok k moři. Ale ne jenom do Chorvatska nebo Itálie. Procestovali jsme Austrálii, Nový Zéland a dokonce i Afriku. Prostě jsme si žili na dost vysoké noze.
Naše holky jsme ale nerozmazlovali. Chodily na brigády, doma se vším pomáhaly a dokonce obě pracovaly jako dobrovolnice u zvířat. Ta starší v psím útulku a mladší v hospici pro koně. Byla jsem na ně moc a moc pyšná. A na manžela taky.
Byl na mě hodný a rodina byla vždycky pro něho na prvním místě. „Helenko, mysli taky trochu na sebe. Kup si něco hezkého,“ domlouval mi a vždycky mi podstrčil nějaké peníze. Já ale na nějaké parádění moc nebyla a tak jsem vždycky všechno nacpala do kasičky.
Na horší časy. Netušila jsem, že ty časy přijdou tak brzy. Vlastně už tu byly, jen já to nevěděla.
Přistihla jsem ho s milenkou
Jednou jsem místo pravidelného nákupu zabloudila do takové odlehlé čtvrti. Doslechla jsem se, že je tam nějaká nově otevřená prodejna s domácími kozími a ovčími sýry, tak jsem byla zvědavá.
Rozhlížela jsem se po výlohách, když jsem v dálce zahlédla dvě postavy. Muže a ženu. Tulili se k sobě a občas se zastavili, aby se políbili. Muž mi připadal povědomý, vypadal totiž přesně jako můj manžel. Polilo mě horko. „To přece nemůže být pravda.
Prostě nemůže!“ řekla jsem asi nahlas, protože pár kolemjdoucích se po mě otočilo. Jenže, zrak mě bohužel neklamal. Byl to můj muž a mířil i s tou ženskou do malého zastrčeného hotýlku. Trvalo dobré dvě hodiny, než jsem je spatřila znovu.
On rozesmátý, ona zrůžovělé tváře a rozcuchané dlouhé blond vlasy. Moje mladší kopie!
Jako bych viděla samu sebe před dvaceti, no spíš třiceti lety…Neměla jsem odvahu je oslovit. Bála jsem se pláče, který jsem měla po celou tu dobu na krajíčku. Až večer, když přišel můj muž z práce – údajné práce, jsem na něho udeřila. K mému údivu nezapíral.
Prý už mi to dlouho chce říct. „Chci se rozvést. Báru miluji a budeme se brát. Dům je můj, tak čekám, že se vystěhuješ. Něco malého ti samozřejmě koupím.
Na víc nemáš nárok, vždyť jsi za celý život skoro nic nevydělala!“ oznámil mi chladně, jako by to byl úplně cizí člověk. Vůbec jsem ho nepoznávala. Tohle je ten vlídný a starostlivý chlap, s kterým mám dvě děti a s kterým jsem strávila třicet let života?
A co to říkal o tom bytě? Vůbec jsem tomu nerozuměla. V noci se mi to všechno rozleželo. Oškubat se tedy nenechám, když je to takový podrazák!
Právník nepomohl, pomůže lest
Navštívila jsem právníka, nechala si všechno sepsat, ale nestačilo to. Manžel měl také svého právního zástupce a zřejmě lepšího, za víc peněz, než já. Prohrávala jsem na celé čáře. Ještě že už byly holky dospělé a netušily, jaká válka se doma odehrává.
Umínila jsem si, že ho zničím. Napsala jsem jeho šéfovi, generálnímu řediteli stavební firmy. Žádný anonym. Hezky jsem se podepsala a vylíčila, jakého má ve firmě gaunera. A zmínila jsem i pár manželových kšeftíků, které měl bokem.
Ty jeho nadřízeného budou jistě zajímat! Ani tu roztomilou milenku Báru jsem neušetřila. Byla to totiž manželova sekretářka. Jak jinak. I na ní jsem našla dost špíny, kterou jsem ještě zveličila.
Zatočila jsem s oběma
No, pyšná na to nejsem, ale karty se obrátily v můj prospěch. Záletný manžílek sice nedostal padáka, jak jsem doufala, ale byl sesazen na nižší, daleko nižší pozici. Potupnou. Jeho milovaná Bára se s ním rozešla.
Už asi nebyl tak atraktivní, bez obrovského platu, služebního auta a dalších benefitů. O rozvodu a mém stěhování se přestalo mluvit. Chvíli jsme vedle sebe žili jako dva cizinci. A potom se usmířili. Za všechno se mi manžel omluvil a já jeho omluvu přijala.
Ale už nejsem tak naivní ani důvěřivá. Mám oddělené konto a užívám si. A manžel? Už zase pracuje od nevidím do nevidím a buduje další kariéru. Chudák!
Helena H. (58), Znojmo