Kletbě jsem nechtěla dlouho věřit. Nakonec jsem se jí bála společně se svým mužem.
Bohužel oprávněně. Když mi v mládí manžel vyprávěl historii svého rodu, nebrala jsem hrozbu, která se nad ním údajně vznášela, příliš vážně. Nepřesvědčilo mě ano zjištění, že si opravdu nevymýšlí.
V devatenáctém století prý urazil jeden z jeho přímých předků muže, který se zabýval magií. Následovalo prokletí celého rodu, spočívající v tom, že nikdo z následovníků se nedožije narození vnoučat.
Dvojnásobný šok
Slyšela jsem to poprvé ve svých dvaadvaceti letech, před svatbou s Vaškem. Nedělala jsem si s tím moc starostí, vždyť jsme ještě neměli ani vlastní děti, natož vnoučata. Vašek mi vylíčil všechna předchozí nepřirozená úmrtí až ke svému dědečkovi.
Opravdu to vypadalo tak, že všichni muži v rodu odcházeli ze světa kvůli nehodám nebo nemocem velmi brzy. Od svatby s Vaškem mě to samozřejmě neodradilo. Tohle téma dlouho nebylo aktuální, protože se mi nedařilo otěhotnět.
Až po pěti letech jsem konečně přišla do jiného stavu. Byla jsem plně soustředěná na své nadcházející mateřství a na rodovou kletbu jsem úplně zapomněla. Proto pro mě bylo dvojnásobným šokem, když se mému tchánovi stala vážná nehoda.
Pracoval na stavbě a spadl z lešení, z dost velké výšky. Ležel v nemocnici v kómatu a prognóza nebyla dobrá. Vašek mě šetřil velkého citového vypětí, protože se bál, abychom o miminko nepřišli.
Na návštěvě u tchána, který byl odkázán na přístroje, jsem tak ani jednou nebyla. Dlouho to vypadalo, že jeho stav je sice špatný, ale stabilizovaný. Zemřel dva týdny předtím, než jsem měla přivést dítě na svět. Syn se pak narodil o pár dnů dříve.
Chtěl prokletí překonat
S Vaškem jsme měli celkem tři děti. Po synovi se nám narodily ještě dvě dcerky. Kletbu, která se nad manželovým rodem vznášela, jsem už brala vážně. Hrozila jsem se toho, co jednou může přijít.
Dívala jsem se ještě dál do budoucnosti a bála se i osudu, jaký postihne našeho syna. Přes nejistou, ale vzdálenou hrozbu jsme dlouhá léta žili šťastným rodinným životem. Ani nevím, od koho se o kletbě dozvěděly naše děti.
Byli jsme s Vaškem šokováni, když nám dospívající trojice společně oznámila, že se nikdo z nich neožení, nevdá a nebude mít děti, protože si přejí, aby tu s nimi jejich otec byl dlouhá léta. Těžko se jim to vyvracelo, ačkoliv se o to Vašek snažil.
Hrál si na hrdinu a říkal, že on má na to, aby dávné prokletí dokázal překonat. Dokud jsme to řešili teoreticky, mluvilo se o tom snadno. Potom přišla do jiného stavu nejmladší dcera, která před námi nějaký čas utajovala, že má přítele.
Prohlásila, že půjde na interrupci, ale Vašek s tím zásadně nesouhlasil. Při lékařském vyšetření se navíc ukázalo, že v případě zmíněného zákroku by už dcera nemusela nikdy mít děti.
Věděl, že osudu neunikne!
Bylo mi čtyřicet devět let, Vaškovi o dva roky víc. Nedovedla jsem si představit, že by se kletba opět naplnila a on tu se mnou a s našimi dětmi nebyl. Zkoušela jsem všechno možné, včetně toho, že jsem prosila o radu esoterika.
Ten doporučoval, abychom vyhledali potomky toho mága z devatenáctého století a požádali o zrušení kletby. Jenže Vašek už dávno věděl, že onen mág děti neměl, zemřel v osamění a jeho rod tím vymřel. Týdny rychle utíkaly, dceři už se zakulacovalo bříško.
Chtěla jsem, aby Vašek zůstával doma, ale on namítl, že osud by ho stejně dostihl kdekoliv. Měl bohužel pravdu. Stalo se to, když byla dcera v sedmém měsíci. Na ten den nikdy nezapomenu. Z nemocnice mi zavolali, že tam přivezli manžela se silným infarktem.
Zemřel hodinu po převozu. Vnuka se už nedočkal. Chlapeček dostal jméno po něm: Vašek. Na tu kletbu myslím od té doby denně. Bojím se, co se jednoho dne stane se synem. Nechci, aby zůstal sám;
zatím to ale vypadá, že jeho strach z rodového prokletí mu nedovolí založit si vlastní rodinu!
Marie D. (51), Plzeň