Udělala jsem v životě chybu, ale podařilo se mi ji naštěstí napravit.

Po skončení vysoké školy jsem vystřídala několik zaměstnání. Pak jsem konečně našla práci, ve které jsem se mohla naplno realizovat. Moje pracovní doba trvala 16 hodin denně, šest dní v týdnu. Žádné svátky, žádná dovolená.

Finančně jsem se dobře zabezpečila, koupila jsem si nové auto, bydlela v pěkném bytě. Když jsem mohla ve svém pracovním tempu trochu polevit, zjistila jsem, že vlastně nemám jinou náplň.

Začala jsem kontaktovat své dávné kamarádky, jenže ty už měly většinou jiné povinnosti: honičku mezi prací, domácností a výchovou dětí. Uvědomila jsem si, že v mém životě něco nebo lépe řečeno někdo chybí.

Bylo to marné čekání

Měla jsem několik vztahů, ale žádný z partnerů netoleroval moje životní tempo. Nevadilo mi být sama. Pokud jsem chtěla najít někoho, s kým založit rodinu, musela jsem se dobře porozhlédnout.

Podařilo se mi seznámit se s Luďkem, který byl hodný, pozorný a chápavý. Se svatbou jsme si pospíšili, vzali jsme se po třech měsících od seznámení. Shodli jsme se na tom, že dítě budeme chtít co nejdříve.

Zjistili jsme ale, že nestačí jen chtít. Ze začátku jsem neúspěch nebrala nijak dramaticky. Po roce jsem ale začala tušit, že něco není v pořádku.

Každoměsíční zklamání jsem prožívala stále intenzivněji. Následovaly nekonečné návštěvy lékařů. Najednou mi nepřekáželo, že chybím v práci.

Svůj pracovní program jsem dokázala neuvěřitelně přizpůsobit tomu, jak mi byla naordinována lékařská vyšetření. I manžel se podrobil testům a lékaři konstatovali, že na neplodnosti našeho manželství máme stejný díl viny.

Už jsem to chtěla vzdát

Takhle se to táhlo nekonečně dlouho. Moje biologické hodiny tikaly. Vždyť po čtyřicítce plodnost u ženy radikálně klesá a s tím se šance na otěhotnění snižuje. A mně do té čtyřicítky moc nechybělo. Připadalo mi to jako boj s větrnými mlýny.

Usínala jsem i vstávala s myšlenkami, zda se to tentokrát podaří. Jen žena, která prošla tímto kolotočem, dokáže pochopit, kolik mě to stálo především psychických sil, zklamání a v neposlední řadě i bolesti.

Několikrát jsem už byla rozhodnutá všechno vzdát. Vždyť lidé přece žijí i bez dětí. Když ani několikaletá intenzivní léčba nepřinesla žádoucí výsledek, doporučil mi můj gynekolog obrátit se na některé z center asistované reprodukce.

Podstoupili jsme vstupní vyšetření, na základě kterých nám řekli to, co jsme už dávno věděli. Navrhli nám nejpřijatelnější varianty léčby. Jenže „mé dny“ se zpozdily a nebylo možné začít s léčbou. Jako by mi opravdu nebylo souzeno stát se matkou.

Když už moje netrpělivost byla vybičovaná do krajnosti, navštívila jsem lékaře. Ten mi však oznámil šokující zprávu: jsem prý těhotná. A tehdy jsem pochopila, že za člověk vždy rozhoduje osud nebo nějaká vyšší mocnost.

Dnes vím, co má opravdu cenu

Od toho dne se můj život úplně změnil. I přes svůj věk jsem kupodivu prožívala těhotenství bez vážnějších komplikací. Svému děťátku jsem zpívala, rozmlouvala jsem s ním, hladila ho.   blížícím se termínem porodu jsem ale dostávala strach.

Ani ne tak z bolesti, spíš to byla obava, zda bude miminko zdravé. Když ale nadešel ten den a všechno nabralo rychlý spád, nezbylo na obavy mnoho času. Teprve s narozením dcerky jsem pochopila, co je to skutečné štěstí.

Nejsou to peníze, není to práce. Jsem ráda, že jsem to stačila pochopit ještě včas. A i po letech lituji té doby, kdy jsem dávala přednost kariéře před mateřstvím.

Anna D. (58), Plzeň