Probudilo mě zvonění telefonu ve chvíli, kdy jsme byli s malým vnukem v ohrožení. Když jsem zvedla telefon, zaslechla jsem známý hlas.

Každý někdy procházíme těžkým životním obdobím. A je náročné jím projít s ledovým klidem a rozvahou. Nejprve mě opustil manžel. Děti byly ještě školou povinné, a tak jsem se měla co otáčet. Staly se mým motorem a smyslem života, abych se se životem poprala.

Když mě ale opustily i děti, založily si rodiny a já zůstala sama, prožívala jsem hodně těžké období, Přítel, kterého jsem si našla, mě opustil taky, v práci jsem si nerozuměla s kolegy, a vnuky jsem vídala jen málo.

Do toho všeho mi umřel pes, jediná bytost, kterou jsem měla. A tak jsem zůstala úplně sama. A nesla jsem to těžce. Začala jsem popíjet víno a pak i tvrdší alkohol, a postupně jsem se začala řítit ke dnu.

Ráno jsem si vždycky říkala, že to bylo naposledy, že s tím pitím musím přestat a najít v sobě sílu. Když jsem ale přišla domů, byla jsem z práce tak vynervovaná, že jsem si cestou musela dát dvě dvojky a domů si koupila krabičák. Dostávala jsem se tak pomalu do pasti, ze které bylo těžké se vymanit.

Ztratila jsem zájem

Ten večer jsem výjimečně hlídala vnoučka. To byly vždy světlé chvilky mého života. Byla jsem šťastná, jak mu chutná, a po večeři jsem mu četla pohádky, při kterých usnul. Uložila jsem ho ve své posteli a dala si své oblíbené vínko.

Už jsem si bez něho neuměla představit jediný den, který bych přežila. Byla jsem unavená z práce víc, než bývalo běžné, nejspíš se o mě pokoušela nějaká viróza a já byla oslabená. I když jsem nevypila ani druhou dvojku, najednou jsem zavřela oči a spala.

Seděla jsem v křesle u televize, v ruce zapálenou cigaretu a před sebou víno. Zdálo se mi něco příjemného, protože mě hrozně naštvalo, že do té nádherné scény zazvonil telefon. Tím svým drsně drnčivým zvukem, který by vzbudil snad i mrtvého.

Hrozně jsem se lekla a skočila po sluchátku. V rozespalosti jsem slyšela známý hlas, jak mi káravě řekl do ucha: „Teda Iveto!“ Neuvědomila jsem si hned, čí hlas to je.

Byl mi ale tak povědomí!

V tu chvíli jsem ale už byla natolik vzhůru, že jsem začala vnímat okolí. S hrůzou jsem praštila sluchátkem a běžela pro kýbl s vodou. Hořela část gauče a deka na posteli, kde spal vnuk. Už jsem se nenapila Okamžitě jsem vystřízlivěla.

Nadávala jsem si, vyčítala a dušovala se, že se už nikdy vína ani jiného alkoholu nenapiju. Bylo to pro mě velké ponaučení. Jakmile jsem nebezpečí zažehnala a uklidnila vnuka, který se probudil a začal plakat, posadila jsem se do křesla a vydechla si.

A v tu chvíli mi to došlo! Čí byl ten hlas v telefonu? Mráz mi přeběhl po zádech! Bylo to moje matka, která byla už několik let po smrti. Hned druhý den jsem zašla na hřbitov a zapálila na jejím hrobě svíčku. A slíbila, že něco se svým životem konečně udělám.

To jsem také splnila. Přestala jsem pít, změnila zaměstnání a tam jsem potkala muže, se kterým jsem žila několik let.

Před dvěma roky mi ten úžasný chlap zemřel a leží v našem rodinném hrobě hned vedle maminky.

Iveta (61),Rumburk.