Naše čtenářka reaguje na příběh v této rubrice z čísla 26.

Ve Vašem časopise jsem si přečetla přečetla článek s názvem „Naše malá vnučka viděla v kuchyni přízrak!“ Jelikož jsem zažila osobně něco velice podobného, musím se o tuto zkušenost podělit.

Smál se a ukazoval!

V roce 2011 dne 8. července zemřela po těžké a dlouhé zákeřné nemoci maminka mého manžela a prababička mého vnuka Pepíčka. Poté co jsme ji pohřbili, museli jsme vyklidit její nájemní byt v Bohumíně, kde bydlela dlouhé roky.

Na vyklizení bytu se podílela i dcera, se kterou na místě byl i můj, tehdy dvouapůlletý vnuk Pepíček. Jelikož jsme byli rozprostřeni po celém bytě, vnuk běhal z místnosti do místnosti, neboť byl zvědav, co kdo dělá.

Vzhledem k tomu, že všichni měli plné ruce práce, přestali jsme si Pepíčka všímat.

To až do doby, kdy si Katka, přítelkyně mého synovce, která uklízela kuchyňskou linku, všimla, že Pepíček stojí u otevřených dveří do předsíně, hlasitě se směje a ukazuje prstíkem do pravého horního rohu předsíně.

Byl jediný, kdo ji vnímal

Katka se Pepíčka zeptala: „Na koho se směješ Pepíčku?“ Mě tato situace zaujala. Ihned jsem šla do kuchyně za nimi a slyšela, jak Pepíček Katce odpověděl: „Babi, babi“; přičemž stále ukazoval prstíkem do pravého horního rohu předsíně bytu.

Musím podotknout, že v předsíni se v tuto dobu již vůbec nic nenacházelo, byly tam pouze holé stěny a ani nikdy předtím, tam nebyla žádná fotografie či obrázek maminky. Všichni přítomní v bytě ihned přestali pracovat a seběhli se do kuchyně.

Má švagrová, dcera zesnulé, začala nezadržitelně plakat, neboť všichni přítomni pochopili, že se s námi i se svým bydlištěm přišla maminka rozloučit a jediný, kdo byl schopen jí vnímat, komunikovat s ní a toto poselství předat, byl můj vnuk Pepíček.

Jsem bytostně přesvědčena, že děti mají schopnosti, které jsme my dospělí již dávno ztratili. Dodnes na tuto, pro někoho neuvěřitelnou, událost i naši maminku vzpomínáme.

Maria Š. (55), Ostrava