Když umřela maminčina sousedka, pozůstalí vyklidili dům a jejím pejskům se údajně snažili najít nový domov. Mamce jen stroze oznámili, že když si je nikdo nevezme, nechají je utratit. Jenže s tím se nedokázala smířit.

Moje máma je neuvěřitelně dobrosrdečná bytost a snad ještě hodnější než na lidi je celý život na zvířata. Rozumí jim, dobře se o ně stará, a protože žije v malém domku na venkově, může jich, hlavně k radosti mých dětí, i několik mít. Žijí s ní čtyři kočky, které chodí do domu i ven.

V zimě polehávají po gaučích, kdežto v létě se z nich stávají tulačky. Kdyby nebyly několikrát za den prázdné jejich misky ani by o nich nevěděla. Taky má malého zrzavého voříška, kterého někde sebrala odloženého, když byl ještě štěně.

Kočky také nejsou žádné královny krásy z chovné stanice za spoustu peněz, jsou to nalezenkyně, které měly štěstí, protože si je vzala právě ona. Ovšem posluhuje jim tak, jako by královnami byly. Máma je ale pečovatelka i co se týče zvířat jiných lidí.

Třeba dává pozor, aby všichni ve vesnici, kteří nechtějí koťata, dali své kočky vykastrovat.

Kdyby to totiž neudělali, topili by pak mňoukající drobečky, což by mámě urvalo srdce. Nebo když jedna starší paní u nich ve vsi měla nemocného psíka, moje máma s ním jezdila k veterináři a pomáhala stařence o něj pečovat.

Čekali na novou šanci

O takových běžných situacích, do kterých moje máma zasahuje, bych vám mohla vyprávět hodně dlouho. Nikdy jsem takovou péči mámě nevyčítala, ale vždycky jsem jí připomínala, ať myslí hlavně na sebe a své zdraví, a potom teprve na každé zvířátko v okolí. Vždycky nad tím jen mávla rukou a řekla:

„Ále, vždyť to by přeci udělal každý,“ nebo: „Vždyť to nic není, zas nejsem tak stará, abych se nedokázala postarat o jednoho pejska.“ Pak jednoho dne žel zemřela mámina milá sousedka Vlastička.

Často jsem ji vídávala, jak sedí na zápraží a hladí po hlavě dva obrovské hafany.

Co si pamatuju, u jejich domu vlastně vždycky hlídali dva velcí psi. Do domku vedle přijeli Vlastiččiny děti a dávaly dohromady její pozůstalost. Vyklízely dům, odvezly těch pár slepiček a králíků, co ještě Vlastička měla, hafanům daly nažrat a odjely.

Druhý den potom zazvonily na mou mámu a poprosily, zda by mohla Hromovi a Bleskovi dávat každý den nažrat, než jim najdou nový domov. Máma samozřejmě souhlasila a vzhledem k tomu, že ji hafani znali, nebyl v tom žádný problém. Svědomitě je krmila a čekala, až si pro ně přijede nějaký milý nový majitel.

Nemilosrdný ortel

Nic takového se ale čtrnáct dní nestalo. Pak opět přijela Vlastiččina rodina. Mámě velice poděkovali a sdělili jí, že zatím bohužel pejskům nového majitele nenašli, a když se nenajde za další týden, budou je muset dát utratit.

V mámině hlavě to ale znělo takto:

„Když se nenajde nový majitel pro pejsky, budu si je muset vzít já, protože je přeci nenechám nadobro uspat.“ Její povaha jí nedávala jinou možnost a to přesto, že už měla doma malého psa a čtyři miciny, a nevěděla, jak se budou snášet a jestli jí budou ti velcí psi vůbec poslouchat.

Týden uběhl jako voda a žádný nový majitel se o sedmiletého a desetiletého „vlčáka s něčím“ nehlásil, takže už v neděli se chystalo stěhování.

Ukázalo se, že náš Alík nesnese konkurenci a už vůbec ne tak velkou, takže bylo jasné, že psi musí být vždycky od sebe. Máma tedy velkým psům půjčila na chvíli spodní pokoj a místnímu řemeslníkovi práci zadala práci na boudě a malém oploceném výběhu.

Vše pro zvířátka

Kočkám se samozřejmě nedá vysvětlit, že od teď se mají určitým místům v domě i na zahradě vyhýbat, takže hned první týden vezla máma mourovatou Hedviku na šití, ale nebylo to nic velkého. Ovšem máma měla prokousnutou ruku, což jí ale nevadilo.

Díky této své „oběti“ totiž zachránila Hedvice život, protože jinak by Blesk kočku roztrhal.

Její adopce měla i další následky, třeba že chodila na dvě procházky se psi, protože společně je vzít ven nemohla. Skotačení hafanů odnesly i speciální kalhoty jedné cyklistky, které jí máma bez mrknutí oka proplatila.

Opět jí to nerozhodilo, protože byla ráda, že paní jinak zůstala bez úhony. „Nehody“ se psy prostě brala tak, jak přicházely. Aby toho nebylo málo, psi dostali jakýsi ekzém, takže s nimi den co den putovala autobusem a vlakem se dvěma přestupy k veterináři.

Snad si neadoptuje slona

Časem se vše začalo uklidňovat a celá ta „smečka“ se tak nějak sžila. Pravda, že by Hrom s Bleskem mamku zrovna na slovo poslechli, to ne, ale se všemi těmi zvířaty to zvládala tak, že jsem ji obdivovala.

Když Blesk začal stárnout, máma ho dokonce nosila na zahradu, aby se mohl vyvenčit, což při jeho hmotnosti byl výkon hodný vzpěrače.

Dneska už žije jen Hrom a v „rodinné hierarchii“ se vlastně nic nezměnilo. Máminu domu šéfují zvířata, některá musejí i nadále žít v oddělených „zónách“ a máma stále nachodí hodně na procházkách. Takže když se řekne dobré srdce, okamžitě se mi vybaví právě moje maminka.

A hned potom se vždycky pro sebe usměju a řeknu si: Snad nikdy nepůjde okolo cirkusu, kde už nebudou potřebovat třeba lva nebo slona…

Barbora S.(39), Nová Paka