Výlet na kamarádčinu chatu byl zprvu trpkým zklamáním. Nikde žádní pořádní kluci, a ti obléhající kiosek byli podnapilí a neslušní.

Kamarádka mě pozvala na víkend na chatu. Bylo nám už skoro osmnáct. Mí rodiče proti pozvání nic nenamítali, protože jsme jim namluvily, že na chatě bude Katčina maminka a že nás ohlídá.

Ta však měla ve skutečnosti službu v nemocnici a před námi se rýsoval prázdninový víkend jako vymalovaný a především bez přítomnosti škarohlídů rodičů, kteří věčně jen zakazovali a pouštěli hrůzu.

Seděly jsme s Katkou na verandě, koukaly na řeku a cítily se svobodné. Čaj, tvrdý kus chleba a paštika nám připadaly jako snídaně bohů na Olympu. „Kluci tu jsou, ale žádnej zázrak,“ informovala mě Katka.

„Nejhorší je maminčin mazánek Láďa, tomu ani neodpovídej na pozdrav, nemá to za má k cenu. Ale neboj, půjdeme ke kiosku, tam se scházejí trampové, vodáci a lufťáci. Zajímaví kluci.

Tam by to mohlo být o fous lepší.“ Vystrojily jsme se do toho nejlepšího, co jsme našly.

V chatě se vyskytovaly hlavně pláštěnky, holínky a příšerné boty do vody, naštěstí si tam Katčina starší ségra nechala pár minisukní, tričko s anglickým nápisem a řasenku, všechno jsme to bezezbytku využily.

Hejkalové

Když jsme vypadaly dost světácky, vydaly jsme se ke stánku, ale osazenstvo nás zklamalo. Vousáči byli už po poledni silně podnapilí, vedli neslušné řeči a chtěli se nám nasáčkovat do chaty, což jsme rezolutně odmítly.

„To je materiál,“ ohrnula pohrdavě rty moje kamarádka. „Tady se člověk neseznámí. Máma vždycky říkala, že ke kiosku chodí jenom samí takoví divní hejkalové a ať si na ně dám pozor. No a koukám, že měla pravdu.“ Cítily jsme nevýslovné zklamání.

Z nedostatku lepší činnosti jsme šly na houby a při tom si zlostně huhlaly: „Jsme na houbách, jako by nám bylo dvanáct. Místo abychom to tu pořádně roztočily a seznámily se s někým báječným.“

Rukojmí

I večer byl hororový. Tranzistorové rádio varovalo, že z nedalekého vězení uprchl nebezpečný kriminálník a policie, ač je mu prý v patách, ho stále nedopadla. Vzápětí kdosi zabušil na dveře. „To je on!“ smrtelně zbledla Katka.

„Vezme si nás jako rukojmí.“ Chvíli jsme se třásly, pak se ozval hlásek: „Otevřete, to jsem já.“ Byl to Láďa, ten maminčin mazánek, o kterém Katka mluvila. Přinesl karty, ať prý si s ním zahrajeme prší.

Byla to hrozná nuda, ale pořád lepší než společnost tamtěch vousáčů nebo nedej bože kriminálníka, který se možná potuloval po okolí. Hráli jsme ještě kloboučku, hop a potom nám Láďa předčítal ze své oblíbené knihy Hoši od bobří řeky.

Byla s ním docela legrace, což mě překvapilo. Došla jsem k názoru, že je to můj typ. A než jsme odjely zpátky domů, vyměnila jsem si s ním adresu. „Můžeš mi třeba někdy napsat,“ řekla jsem mu a on přikývl.

Dnes už se maminčiným mazánkům neposmívám, protože s jedním takovým žiji. A Katka si vzala jeho bráchu.

Jiřina (62), Kladensko