Duše našich blízkých, kteří zemřeli, nás možná odněkud pozorují. A občas se ozvou.

Ke své mamince jsem měla hodně úzký vztah. Byla jsem vymodleným dítětem, dvě předchozí těhotenství skončila předčasně. Rodiče se rozvedli, když mi bylo sedm let a já zůstala s mámou.

Přesto mě nijak nerozmazlovala, naopak se ze mě snažila co nejdříve vychovat samostatnou dívku. Chtěla, abych byla připravena na překážky v životě. Možná také tušila, že mě tu jednou nechá samotnou.

Věděla jsem, že se blíží konec

Svoji nevyléčitelnou nemoc máma dlouho tajila. Když jsem se v patnácti letech dozvěděla, že jí nezbývá moc času, byl to pro mě hrozný šok. Dokud mohla, tak zůstávala doma, pak už jsem ji navštěvovala v nemocnici.

Nejvíce radosti a největší sílu jí dodávala jedna písnička, kterou poslouchala stále dokola. Ta písnička se mi líbila také, i když pro mě v téhle situaci získávala jiný význam.

Pamatuji si na to nedělní odpoledne, kdy matce bylo opravdu už hodně špatně a já jsem vnímala, že odchází nadobro.

Její oblíbenou písničku jsem jí pustila, než jsem odešla z návštěvy v nemocnici. Druhý den jsem se dozvěděla, že máma skutečně zemřela.

Odpolední překvapení

Dlouho a těžce jsem se z máminy smrti vzpamatovávala. Žila jsem pak u otce a jeho nové rodiny, později jsem si našla známost, vdala se a měla děti. Na každé máminy narozeniny jsem si tu její písničku připomínala. Léta utíkala.

Jednoho dne jsem zůstala doma sama, můj muž s dětmi jel na výlet a já nejela, protože mi nebylo dobře. Ležela jsem v posteli, když jsem se náhle hrozně polekala. Celým bytem se rozlehla ona mámina písnička. Zněla ze starého rádia, které vůbec nebylo zapnuté!

Nedovedla jsem si vysvětlit, co se to děje. Až potom mi to došlo. Byl to totiž den máminých narozenin a já jsem na ně tentokrát zapomněla. Jsem dodnes přesvědčena o tom, že moje milovaná máma si z onoho světa tenhle můj rituál pohlídala!

Monika B. (57), Brno