Nevím, jak se rozhodnout. Syn se stěhuje i s rodinou do zahraničí, a je jen na mně, zda půjdu s nimi, nebo zůstanu zde na chatě. To bych pak ale svou rodinu viděla jen párkrát za rok.
Protože mi manžel umřel v poměrně mladém věku a já se smířila s rolí vdovy, v mém životě zůstali dlouhou dobu jen rodiče, můj syn Ondra a moje nejlepší kamarádka Magda.
Byla jsem tak ve své bublině spokojená a věděla jsem, že už si nikdy nebudu hledat jiného muže. Měla jsem ráda svůj klid a svou velkou a jedinou lásku už jsem si zkrátka prožila.
S Ondrou jsem si tak vytvořila velmi silné pouto a věděla jsem, že až budu starší, bude tu pro mě.
Dopřál mi brzký a krásný důchod
Můj život se tak proměnil z etapy, kdy jsem se starala já o syna a později i o rodiče, v dobu, kdy se syn začal starat o mě. Protože byl poměrně úspěšný podnikatel už od mladého věku, mohla jsem v třiapadesáti letech zůstat doma.
Je to srdečný kluk, který mi chtěl oplatit to, že jsem kdysi pracovala a dřela od rána do večera, jen aby jemu nic nechybělo.
Jsem za to nesmírně šťastná, protože jsem tak mohla pečovat o své rodiče až do poslední chvíle, a pak jsem trávila hodně času s kamarádkou na chatě, kterou mi Ondra koupil, abych si mohla svůj předčasný důchod užívat v přírodě.
Jenže v posledních měsících se odehrává něco, s čím se jen těžko vyrovnávám. Synovi se začalo s jeho firmou více a více dařit, což je skvělé, ale protože momentálně rozjíždí byznys i ve Španělsku, hodlá se tam během tohoto roku přestěhovat.
Nelíbí se mi ani jeden scénář
Nejdříve jsem se bála toho, jak málo ho budu s jeho rodinou vídat, ale o to jsem nemusela mít vůbec strach. On totiž považuje za samozřejmé, že se budu stěhovat s nimi, protože mě tu nechce nechat samotnou.
Vím, že je to od něj krásné a moc si toho vážím, ale na druhou stranu si říkám, jak bych tohle mohla asi tak zvládnout.
Neumím totiž žádný cizí jazyk, což by byl pro mě problém, který by mě izoloval od normálního života, a také tu mám svou milovanou chatu a kamarádku, která je jako moje sestra a trávíme spolu téměř každý den.
Rozhodnutí musí přijít rychle
Upřímně mám strach, co bude dál, a ani sama nevím, co je pro mě to nejlepší řešení, protože ani jedno nebude jednoduché. Bojím se, abych se nerozhodla špatně a netrápila se ještě více.
Buď totiž budu mít rodinu velmi daleko a budu je vídat, jen když přiletí do Česka, nebo přijdu o svůj komfort, život, na který jsem zvyklá a který jsem si v důchodu představovala, a také o nejlepší kamarádku.
Zatím nevím, co mám dělat, a snažím se vymyslet nějaký kompromis, ale už teď vím, že mě to bude celé velmi bolet, ať už to dopadne jakkoli. Kvůli svému věku se totiž bojím nových začátků i toho, že se nedomluvím v cizí zemi.
Blanka S., 62 let, Domažlice
