Máma zase běhá po chalupě a diriguje celou rodinu. Už je to naposled, co jsem s ní jedu, říkám si letos nejmíň po třetí.

Má spoustu energie, ač jí je skoro šedesát devět. Při vaření pro všechny dokáže seřvat tátu, že jí nic nepomůže, mně vynadat, že ve svém věku jsem ještě nepřišla k rozumu a mojí dceru nazvat omezenou holkou k ničemu, která si nedokáže ani udržet muže.

Čím je starší, je to s ní horší. Má hysterické záchvaty vzteku a mě dokáže tak rozčílit, že pak říkám věci, které mi jsou později líto. Ale měly by mi být vůbec líto?

Pořád jí něco vadilo

Nikdy jsem pro mámu nebyla dost dobrá. „Po kom jsi proboha taková husa? S tímhle přístupem nikdy nic nedokážeš,“ křičela na mě dost často a já přitom vůbec nechápala, proč to říká.

Dodělala jsem vysokou, měla dceru, pustila se do dalšího dálkového studia a ještě k tomu z domova trochu pracovala. Celý život mi máma srážela sebevědomí a nikdy mě nepodpořila v tom, co jsem dělala.

Od mládí jsem měla pocit, že mě vlastně nemá vůbec ráda a dost jsem tím v pubertě trpěla.

Neuměla mě vyslechnout, protože jsem ji nezajímala. S ničím mi nepomohla, protože byla sobecká a starala se jen o svůj život. Oporu jsem vždycky našla jen u táty. Byli jsme taková dvojka otloukánků.

Zpětně se divím tátovi, že si nikdy nedupnul a její teror snášel. Nechápu, že s ní dodnes zůstal.

Je pořád stejná

Já se snažím náš kontakt úplně minimalizovat. Ale kvůli tátovi, který potřebuje obranu, se zas nechci úplně stáhnout z jejich života. Navíc moje dcera Andrea má s dědou taky výborný vztah.

Vždycky jí vyprávěl pohádky a později byl takový její osobní naučný slovník. Vždy měl na její všetečné dotazy skvělou odpověď. Naopak moje máma pohořela i jako babička a prababička.

Nikdy neměla na Andrejku čas, nikdy si s ní nehrála a očividně ji obtěžovala její přítomnost. Obecně neměla děti ráda a ani u vlastní vnučky to neskryla.

Víc než máma

Pravým opakem mojí matky je manželova maminka Věrka. Je to skvělá a veselá ženská, zábavná babička a prababička, která pečuje nejen o svého syna Luďka a mě, ale i o Andrejku a její ročního chlapečka Míšu.

Je empatická, ochotná a ví, kdy se má naopak stáhnout, aby jí nebylo moc. S Věrkou si tykám od svatby s Luďkem. Moje máma mu ale nikdy tykání nenabídla. Na společně strávený víkend s Věrkou se skoro vždycky těším.

Je s ní pohoda, navaří, napeče a ještě se dokáže bavit, dokonce i ze sebe udělat legraci. Kolikrát jsem jí řekla, že je pro mě víc než máma. Když si spolu dáme skleničku, většinou se jí svěřím se všemi svými pocity a postěžuju si na mámu.

Neuhlídala malé dítě

Poslední kapkou od mojí mámy bylo hlídání jejího pravnuka, malého Míši. Andrea si musela zařídit nějakou pracovní záležitost a shodou okolností se nenašel nikdy jiný, kdo by mohl Míšu pohlídat.

Máma sice souhlasila, ale podle jejího výrazu jsme jasně rozpoznaly, jak je nadšená. Nebylo jiného zbytí, ale šlo maximálně o dvě hodiny, takže tolik nenamítala. Věřím, že na noc by si ho nevzala. Přeci nebude v noci vstávat k ufňukanému prckovi.

Každá máma si tohle podle ní má odžít sama a ne tím zatěžovat okolí. Nicméně i za ty dvě hodiny se málem stala katastrofa. „Jen jsem si šla uvařit kafe a Míša vylezl na stůl a spadl z něj na hlavu,“ volala mi vyděšeně.

Míša si rozsekl hlavu, chvíli před tím, než se Andrea vrátila ze schůzky. Odvezla ho rovnou do nemocnice. Babiččino hlídání si vyžádalo tři stehy.

Nechci být jako ona

S mámou jsem její chování několikrát probírala, ale nikdy to nevedlo k ničemu jinému než hádce. Stěžovala jsem si i tátovi v domnění, že by se mohl zmínit, když u toho nebudu, ale vím už, jak to vždy dopadá.

Máma je prostě taková. Ráda všechny organizuje, a když není po jejím, je zle. Táta je kliďas, který nic neřeší a nikdy se jí nedokázal postavit. Zaměřila jsem se teď hlavně na to, abych neopakovala máminy chyby a nechovala se tak k Andree a Míšovi.

Konzultuji to s dcerou a přikázala jsem jí, aby mě, pokud začnu mít matčiny sklony k sebelásce a sobectví, hned upozornila. Andrejka žije sama s Míšou, protože jeho tatínek je brzy po narození opustil.

Tchyni tedy žádnou nemá, ale ráda bych se vyvarovala toho, aby jednou utíkala za mateřskou láskou k jiné paní. Jako já.

Karla O. (49), Rakovník