Když jsem odešla do důchodu a brzy na to mi zem řekl manžel, myslela jsem, že můj život definitivně skončil. Naštěstí to nebyla pravda.

Hosté se pomalu scházejí. Jsem strašně nervózní, ale naštěstí tu mám dceru Lidušku a jejího syna Vojtíška. Je mu devět let a uvolil se, že zahraje na housle. Jsem na něj pyšná, má vážně talent. A jeho vystoupení bude určitě ozdobou celé akce.

Rozhlížím se po prostorné výstavní síni a pořád tomu ještě nemůžu uvěřit, že se jedná o mou vernisáž. Koho by kdy napadlo, že já budu vystavovat své obrazy. Vždyť jsem nikdy nemalovala a z kreslení jsem ve škole měla dokonce dvojku.

Vždy jsem byla v pohybu

Celý život jsem byla zvyklá neustále něco dělat. Buď se starat o děti, manžela a o domácnost nebo tvrdě pracovat. Pak děti odrostly a já se víc soustředila na práci. Doufala jsem, že budu moc pracovat co nejdéle.

Manželovi se to moc nezamlouvalo, ale já si svůj život bez práce nedovedla představit. Vždyť jsem byla stále plná síly a energie. Jenže v našem podniku nastala úsporná opatření. Firmě se moc nedařilo a začala propouštět. Já právě přišla do důchodového věku. A tak bylo rozhodnuto.

To prázdno mě ubíjelo

Sbalila jsem si tedy svých pět švestek a zůstala doma. Manžel chodil dál do práce a já měla celý den pro sebe. Napřed jsem začala vyklízet skříně.

Když už byly i hrníčky vyrovnané pěkně oušky na jednu stranu, vrhla jsem se na generální úklid a drobné rekonstrukce v bytě. No a pak nastal den, kdy jsem už neměla co na práci. Dokázala mě ještě zachránit kniha. Měla jsem jich pár nepřečtených. Ale to zase stačilo jen zabít pár dalších volných dnů.

Byl to jeho nápad

I manžel byl už nervózní z přehnané péče, kterou věnuji nejen domácnosti, ale také jemu. Moje nekonečná touha si neustále povídat, když přišel unavený z práce, mu viditelně lezla dost na nervy.

A tak mi jednoho dne navrhl, abych zkusila nějaké kurzy nebo třeba univerzitu třetího věku. Napřed jsem na něj nevěřícně koukala. Já abych teď na stará kolena chodila do školy a něco se učila.

Nikdy jsem přece nebyla žádný studijní výkvět a učení mě upřímně řečeno nikdy nebavilo. Mávla jsem tedy nad tím rukou. A pak jsem raději šla s vnukem na trénink, protože jeho rodiče neměli zrovna čas,

A co budu dělat teď

A pak se stalo něco strašného. Manžel ráno odešel do práce. Chodil vždy velmi brzy, a když viděl, že spokojeně spím, nebudil mě a jako myška odešel. To udělal i ten osudný den. Kvůli tomu si dodnes vyčítám, že jsme neměli ani šanci se rozloučit.

Domů se totiž už nikdy nevrátil. Na ulici ho zastihl infarkt. Než jsem za ním stačila přijet do nemocnice, zemřel. Zůstala jsem sama a měla jsem dojem, že život skončil. Měla jsem sice ještě děti a vnoučka, ale ti měli své zájmy a svůj život.

To, že mě o víkendech zvali na oběd a že jsem Vojtíška občas doprovodila na plavání nebo do hudebky, bylo hrozně málo ve srovnání stěmi nekonečně dlouhými a zcela prázdnými dny.

Byl to okamžitý nápad

Jednou mi zavolala bývalá kolegyně z práce Olga, čerstvá důchodkyně. Vytáhla mě do kavárny a pak ještě na výstavu. Krásné krajinky skvělých umělců mě nadchly. To je úžasné, když někdo umí tak krásně malovat, říkala jsem si.

A najednou se mi vybavila slova mého muže. Proč to také nezkusit. Třeba by mě v nějakém kurzu naučili aspoň trochu malovat. Olga se pro tu myšlenku nadchla a začala hned jednat.

V pětašedesáti studentkou

Ani jsem se nestačila vzpamatovat a už jsme s Olgou zasedly do lavic posluchárny. Byla jsem na univerzitě třetího věku a začala studovat kresbu. Chvíli jsem si říkala, že jsem se snad zbláznila, ale opravdu jen chvíli. Studium mě totiž opravdu chytlo za srdce.

Vrhla jsem se do něj po hlavě a začala sbírat první úspěchy. Už po prvním semestru jsem vytvořila taková díla, která jsem, sice nesměle, ale přece jen darovala jako dárky své rodině. Opravdu se jim líbili.

Byla jsem vzorný student

Ve studiu jsem pokračovala i další rok. Učila jsem se používat různé techniky. Zkusila jsem malování pravou polovinou mozku.

Začala jsem malovat na plátno. Vyzkoušela různé techniky. Zkusila malovat ženu, co nám stála modelem a také jsme se s Olgou vydávaly do plenéru malovat krajinky. Malování mě úplně pohltilo.

Moje děti byly mým novým „zaměstnáním“ nadšené a nakoupily mi všechno potřebné pro pravého malíře.

Zatím největší úspěch

Moje nynější samostatná výstava obrazů, je můj dosavadní největší úspěch. Z celého našeho ročníku se to zatím podařilo jen mně. A jsem na sebe právem pyšná. Našla jsem nový smysl života a žiju opravdu hrozně ráda. A doufám, že ještě dlouho budu moc chodit s malířským stojanem po této zemi.

Veronika R. (70), Znojmo