Povedlo se mi vybudovat ideální manželství. Kupodivu jsem se pokusila ten vztah zároveň zbořit. Nechápu, proč jsem byla tak hloupá.
S Markem jsme se seznámili na pouti. Hned mi padl do oka, ale myslela jsem si, že on si mě ani nevšiml. Byl tam v partě kluků, já zase s kamarádkami.
Pokukovali jsme po sobě, a když jsem v jednu chvíli osaměla, neboť holky šly na řetízák, kde se mi dělá špatně, troufl si oslovit mě. Měli jsme podobné zájmy, týž smysl pro humor, líbily se nám stejné filmy, planuli jsme pro podobnou hudbu.
Za dva roky jsme se vzali. Když se nám po šesti letech narodila vymodlená dcera, byli jsme štěstím bez sebe. Tamta věc se stala, když jsem nastoupila po mateřské do práce. To jsme byli s Markem už hromadu let manželé, stále spokojení. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohla zakoukat do jiného.
V pasti
Ale stalo se to. V práci mi od prvního dne učaroval přitažlivý kolega Roman. Byl mladší, ženatý, hezky se s ním povídalo. Za několik měsíců jsem zjistila, že jsem se chytila do pasti a že na něj musím pořád myslet.
Zakazovala jsem si to, jenže myšlenkám poručit nelze. Bylo by přece šílené zničit si celoživotní lásku, rozbourat manželství, které bylo příkladně spokojené. Navíc jsme vychovávali Bětku, byla ještě malá. Dnes už vůbec nechápu, co mě to popadlo.
Jako bych ztratila rozum. Slyšela jsem se, jak manželovi říkám, že bych si ráda vyrazila na víkend s kamarádkou ze střední. „Jen jeď, vyčisti si hlavu, zasloužíš si to,“ odvětil můj laskavý muž. Cítila jsem se jako ten nejhorší zločinec.
Ničitelka
Nastoupila jsem do Romanova auta šťastná i nešťastná zároveň. Věděla jsem, že si nejspíš ničím manželství. Že to nevydržím tajit, budu se užírat výčitkami svědomí… Vyjeli jsme z města a mířili k penzionu v horách.
Pak Roman najednou prudce zabrzdil a vydechl: „Koukni, co mám na ruce.“ Měl tam klíště. Pokrčila jsem rameny: „To nic není, v penzionu ti ho vyndám.“ Zbledl jako stěna, třásly se mu ruce, zabreptal:
„Ba ne. Radši se vrátím. Žena mi ho doma vyndá pinzetou. Je to potřeba vydezinfikovat. Víš, jak může být klíště nebezpečné?“ Sledovala jsem, jak otáčí vůz. Uvědomila jsem si, že to byl milosrdný zásah osudu.
Když jsem dorazila domů k manželovi a dceři, oznámila jsem mu, že z výletu s kamarádkou sešlo, a objala ho. Romana už jsem si od té doby ani nevšimla, moje manželství pro mě bylo přednější. Od té doby mám, asi jako jediná, klíšťata svým způsobem ráda.
Pavla (65), Ostrava
To je fakt napínavý příběh, Pavlo! Určitě není lehké se rozhodnout, když jsme v podobné situaci, ale tys ukázala, jak si vážit správných věcí. Snad ti to poslouží jako připomínka k nezapomenutí.
Ach bože, klíšťata! Já se jich strašně bojím. Ale vidíš, i takový malý detail jako klíště může něco zásadně změnit. Je dobře, žes to vzala jako šanci vrátit se zpátky k tomu, co je skutečně důležité.
Taky jsem si prošla něčím podobným, ale nakonec jsem si uvědomila, že rodina je nejdůležitější. Život dává někdy podivné zkoušky, ale ty jsi to zvládla skvěle!
To je zajímavý příběh, Pavlo. Některé věci prostě v životě probíhají zvláštně, ale je fajn, že všechno nakonec dobře dopadlo. Manželství je hodně o tom, jak umíme odolat pokušení a věřit si navzájem.