Vždy jsem byla ta, co nezištně pomáhá ostatním. Co poslouchá, co přiběhne, když někdo potřebuje. V práci, v rodině, mezi kamarádkami. Všichni věděli, že na mě je spoleh, a já si to hlídala jako odznak cti.

Jenže zatímco jsem rozdávala čas, energii, rameno na vyplakání, sama jsem se kamsi ztrácela. Můj den byl seznamem úkolů pro druhé. Moje víkendy byly opravou jejich plánů. Moje hranice… tak ty téměř neexistovaly.

Po tvářích mi tekly slzy

A pak, jednoho dne, přišel okamžik, kdy jsem se prostě nemohla rozdělit ještě víc. Seděla jsem v autě před domem kamarádky, která mě zase volala kvůli dalšímu „malému“ požadavku, a po tvářích mi tekly slzy.

Ne ze vzteku, ale z totálního vyčerpání. Tehdy jsem si položila otázku, kterou jsem si nikdy předtím nedovolila: „Kdy naposledy jsem řekla ne?“

Ten týden jsem na radu, kterou jsem vyčetla z jednoho dámského časopisu, zkusila něco nového. Když mě kolega požádal, abych za něj vzala schůzku, řekla jsem: „Teď to bohužel nezvládnu.“

Potřebuji chvilku pro sebe

Když mi dcera volala, že nestíhá pověsit prádlo, odpověděla jsem: „Zvládneš to sama, já potřebuji chvilku pro sebe.“ Bylo to jen malé odmítnutí, ale pro mě obrovské vítězství. Dnes říkám „ne“ tam, kde vím, že „ano“ by mě zraňovalo.

Ne s láskou, ne s respektem. A víte co? Svět se nezbořil. Lidé mě mají rádi pořád stejně, možná víc, protože jsem opravdová. A já? Já mám konečně čas na čtení, na procházky, na ticho. Naučila jsem se, že „ne“ není konec. Je to začátek.

Máš v sobě nový klid

Jen pár týdnů poté, co jsem začala říkat „ne“, mě pozvala kamarádka na víkendovou snídani. Sedělo nás kolem stolu víc, staré známé z práce, ze školky, ze života.

Povídaly jsme si jako vždy a pak se jedna z nich, Jana, naklonila ke mně a řekla: „Víš, máš v sobě nějaký nový klid. Jako bys najednou věděla, co chceš. Je to krásné.“

Nepotřebovala jsem uznání

Usmála jsem se. A uvnitř mi něco zazářilo. Nepotřebovala jsem uznání, ale dostat ho… to byl nádherný bonus. Znamenalo to, že moje proměna není jen uvnitř mě, že je vidět a je pro ostatní velice inspirující.

A víte, co bylo na tom všem nejkrásnější? Ten klid nezůstal jen v mém nitru, začal ovlivňovat i to, jak jsem se pohybovala světem.

Kateřina F., 55 let, Hodonín