Děti mají schopnost nahlédnout za oponu našeho běžného vnímání.    

Poté, co se dcera provdala, přenechali jsme jí s manželem náš byt a přestěhovali jsme se do sousedního města. Manžel tam měl byt po rodičích, který předtím pronajímal. Byli jsme rádi, že jsme takto dceři pomohli, tím spíš, že nedlouho po svatbě čekala miminko.

Z televize to neměla

Na svět přišla vnučka Adélka. Měli jsme z ní všichni radost. Nejprve s ní mladí k nám jezdili jen na návštěvu, nebo my k nim, ale jakmile trochu povyrostla, brali jsme si Adélku k sobě i na víkendy. Chodili jsme s ní na procházky.

Jednou jsme zabloudili až do centra města. Na kraji ulice, která vedla k náměstí, začala Adélka ukazovat prstem na chodník. Říkala, že je tam holčička a že pláče, a ptala se proč. Nikoho jsme tam neviděli, ale vnučka byla opravdu hodně rozrušená.

Uklidňovali jsme jí a mysleli jsme si, že si buď vymýšlí nebo se jí něco zdá. Adélka si to ale nenechala vymluvit. Upozornili jsme na tu příhodu dceru. Ta se nás ptala, jestli třeba vnučka nechtěně neviděla něco v televizi, co by jí „inspirovalo“.

To jsme kategoricky odmítli, protože televizi jsme Adélce skoro nikdy nepouštěli.

Manžel přišel s vysvětlením

Následující týden přijela dcera na víkend k nám a s Adélkou se vydala na procházku do stejného místa, kde se to předtím stalo. Vrátila se celá zneklidněná. Všechno proběhlo stejně jako před týdnem, opět Adélka viděla plačící holčičku.

Začali jsme pátrat, co by za tím mohlo být. Při náhodném rozhovoru s jedním starým pánem to manžel zjistil. Na tom místě, kde Adélka měla své vidiny, se kdysi dávno po válce stala nehoda.

Auto vjelo na chodník a srazilo mladou ženu, po které zůstala osiřelá dívenka, kterou zrovna vedla za ruku. Té se jako zázrakem nic nestalo. Vím, že se často říká, jak děti vidí svět jinak, než my dospělí.

A věřím tomu, že Adélka skutečně spatřila buď obraz té dávné události nebo ducha té holčičky. Dnes už je to velká slečna a na nic z toho si nepamatuje.

Anna B. (43), Opava