O některých věcech se člověk dozví prostřednictvím dětí.  

Manželství svého syna Libora jsem považovala za šťastné. Připadalo mi, že se s Romanou, mojí snachou, k sobě dokonale hodí. Libor měl trochu temperamentnější povahu, Romana byla zase tichá, takže to navenek k sobě ladilo.

Nechtěla jsem tomu věřit

Rok po svatbě se narodila vnučka Ema. Měla jsem volnou práci na živnostenský list, čehož Libor s Romanou často využívali. Trávila jsem tak hlídáním malé Emy spoustu času. Další dítě už syn se snachou neměli.

Byla bych samozřejmě bývala ráda, kdyby vnučka měla sourozence, ale nemohla jsem nikomu své přání vnucovat. Když byla Ema větší a už měla rozum, tak mě jednoho dne šokovala její věta o tom, že tatínek mamince ubližuje.

Chtěla jsem vědět, co tím myslí a vyšlo najevo, že prý Libor Romanu doma bije, a to i před vnučkou. Odmítala jsem tomu uvěřit a utěšovala jsem sama sebe, že jde asi o výplod dětské fantazie.

Věděla jsem, že syn možná na svoji ženu občas zvýší hlas – protože k tomu docházelo i přede mnou – ale nedokázala jsem si představit, že by na ni opravdu vztáhl ruku.

Dalo se tomu zabránit?

Později už se Ema o tom, co se děje doma, nezmiňovala. Kdykoliv jsem se jí v dalších letech ptala, tak jen mlčela. Měla jsem několikrát nutkání promluvit o jejích slovech se synem, ale bála jsem se, že by se pak Libor na vnučku zlobil.

Asi jsem to měla udělat, i když bych asi stejně nakonec nezabránila tomu, co se pak stalo. Syn totiž po několika letech svoji ženu fyzicky napadl tak, že skončila v nemocnici. Vyšlo pak najevo, že opravdu dlouhodobě docházelo k domácímu násilí.

Romana podala žádost o rozvod. Já i manžel jsme syna nijak nehájili, naopak jsme mu vyčetli, co udělal. Nevypadalo to, že něčeho lituje. Nejvíc mě zabolelo, když mi dospívající Ema jednou řekla, že tenkrát měla pravdu. Dnes už to vím a je mi líto, že jsem nezasáhla dříve.

Jana R. (60), Kladno