Manžel byl skvělý chlap. Milý, hodný a hlavně věrný. Lehkovážným románkem jsem důvěru mezi námi zničila. Manžel ode mě odešel. Pak mi ale kamarádka pověděla o tajném rituálu lásky…
Luboše jsem poznala před patnácti lety. Měla jsem krátce po vysoké škole a nastoupila jsem do nové práce. Kolegyně Jana, ze které se později vyklubala moje nejlepší kamarádka, mě pozvala na svou narozeninovou oslavu.
Mezi hosty byl i Luboš, chlap, jakého si přeje většina žen. Byl pohledný, milý, pozorný, se smyslem pro humor. Zaujal mě, tak jsem se osmělila a oslovila ho. Dobře jsme si rozuměli. Párkrát jsme si spolu nezávazně vyšli.
Klapalo nám to, tak jsme spolu začali chodit navážno. Po půlroce jsme se sestěhovali a rok nato jsme se vzali.
Stereotyp mě nudil
Naše manželství nám spousta známých závidělo. „Najít chlapa jako je Luboš, to je jako najít jehlu v kupce sena,“ říkávaly mi kamarádky. A měly pravdu. Luboš byl na mě hodný, staral se o mě, a nebylo na něm nic, kvůli čemu bych mu snad měla být nevěrná.
Jenže právě to stalo. Po deseti letech manželství jsem už měla plné zuby toho všedního stereotypu. Luboš byl tuctový, nic s ním nebylo. Na výlety se mnou jezdit nechtěl, ani chodit za kulturou. Celé dny jen seděl na pohovce a zíral na fotbal. Měla jsem toho už plné zuby, tak jsem vyrazila na víkend bez něj.
Románek se provalil
S Janou jsme si koupily wellness balíček v jednom penzionu. Moc jsem se těšila. Jana však na poslední chvíli musela náš výlet zrušit. Schvátila jí střevní chřipka. „Ale, co,“ řekla jsem si a odjela jsem sama.
A právě tam jsem poznala velice šarmantního a pohledného Viktora, se kterým jsem si začala románek. Ten se však brzy provalil. Když se o tom manžel dozvěděl, odešel ode mě.
„Odpustil bych ti kdeco, ale nevěru ne.“ Snažila jsem se ho přesvědčit, aby se ke mně vrátil, ale trval si na svém.
Vsadila jsem na magii
„Vyzkoušej kouzlo lásky,“ řekla mi jednou večer Jana. „Cože? To snad dělají jen puberťačky.“ Jana zavrtěla hlavou. „Nezavrhuj to. Zajdi za mojí kartářkou, určitě ti pomůže. Co můžeš ztratit?“ Na tom něco bylo.
Druhý den jsem se za paní Ester skutečně vydala. Vyložila mi karty, a pak mi dala nějaké vonné tyčinky a papírek, na které napsala zaklínadlo. „Proveďte to zítra přesně o půlnoci,“ řekla mi.
A skutečně – pár dní nato se mi manžel ozval, jestli nechci zajít na víno. Pomalu, ale jistě jsme se k sobě vrátili. Zda za to mohlo kouzlo nevím, ale pokoušet to už nebudu…
Petra B. (42), Třebíč
