Jednoho dne jsem se podívala na svůj život a zeptala se sama sebe, jestli tohle je opravdu ono. A tak jsem se rozhodla opustit jistotu, abych našla radost.

Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že budu v devětapadesáti začínat úplně novou profesní kapitolu, asi bych se zasmála. Ne posměšně, spíš tak nějak unaveně.

V té době jsem měla za sebou třicet let práce v účetnictví, znala jsem všechny paragrafy, termíny, výkazy i ten zvláštní druh ticha, který vládne v kanceláři, když se blíží uzávěrka.

Už jsem nebyla šťastná

Byla jsem dobrá ve své práci, dokonce zatraceně dobrá, ale málo platné, nebyla jsem šťastná. Dlouho jsem si to nechtěla přiznat. Říkala jsem si, že stabilita je důležitá, že mám hypotéku, děti, závazky.

Že není čas na sny a já musím být rozumná. Jenže pak děti dospěly, hypotéka se splatila a já si jednoho dne uvědomila, že už mě nic nedrží. Jen strach.

A ten mě začal dusit víc než jakýkoli daňový formulář. Pamatuju si ten den úplně přesně. Seděla jsem v tramvaji cestou z práce, venku pršelo a já měla pocit, že prší i ve mně.

Co kdybych to zkusila?

V ruce jsem držela knížku o bylinkách, kterou jsem si koupila jen tak, pro radost. A najednou mi hlavou probleskla myšlenka: „A co kdybych to zkusila? Co kdybych se konečně věnovala tomu, co mě opravdu zajímá?“

Na první pohled to byl opravdu bláznivý nápad, vždyť svět bylinek má k tomu účetnickému na kilometry daleko. Jenže v mém případě to nebyla tak docela pravda. Bylinky mě fascinovaly od dětství.

Moje babička byla taková typická venkovská moudrá žena, která léčila bolavá bříška heřmánkem a nespavost meduňkou. Když jsem byla malá, chodily jsme spolu po loukách, sbíraly květy a ona mi vyprávěla, co která rostlina umí.

Babiččin svět byl plný vůní, příběhů a ticha, které léčí. A já ho v sobě nosila celou dobu, jen jsem ho nechala zarůst povinnostmi a obavami, že něco nezvládnu, že nedodržím nějaký termín.

Kdy jindy než teď?

Když jsem doma opatrně naznačila, že bych chtěla odejít z práce a začít studovat fytoterapii, čekala jsem, že se Milan, můj muž, bude pořádně divit, a možná i protestovat.

Ale on se jen usmál a řekl: „Kdy jindy než teď? Jestli tě to udělá šťastnou, jdu do toho s tebou.“ A opravdu šel. Pomáhal mi s přihláškou, vozil mě na víkendové semináře, trpělivě poslouchal moje nadšené výklady o třezalce a měsíčku.

A když jsem o sobě pochybovala, připomínal mi, proč jsem začala. A když jsem slavila první úspěchy, byl první, kdo mi zatleskal.

Konečně jsem začala studovat

Rozhodnutí odejít z práce nebylo snadné. Měla jsem pocit, že zrazuju něco, co jsem budovala celý život, své dobré jméno, svou spolehlivost a svou pečlivě budovanou kariéru.

Zároveň jsem ale cítila, že pokud to neudělám teď, už nikdy nebudu mít odvahu. Po dlouhém přemýšlení jsem přece jen dala výpověď, zapsala se na kurz fytoterapie a začala studovat.

Seděla jsem v lavici s lidmi, kteří byli o dvacet let mladší, a první týdny jsem měla pocit, že jsem se zbláznila. Ale pak se to zlomilo. Začala jsem se učit s radostí, vstávala jsem s chutí a večer usínala s hlavou plnou latinských názvů rostlin.

Přišly chvíle strachu

Dnes mám malou dílnu, kde vyrábím bylinné směsi, tinktury a masti. Lidé ke mně chodí nejen pro pomoc, ale i pro vlídné slovo a klid.

Mluvím s nimi, pozorně jim naslouchám a často se mi stává, že odcházejí s úsměvem, i když si přišli jen pro čaj na kašel. A já vím, že to není jen o bylinkách. Je to o tom, že jsem konečně začala dělat něco, co má pro mě smysl a co mě naplňuje.

Neříkám, že se to obešlo bez drobných karambolů a pochybností. Měla jsem chvíle, kdy jsem se opravdu bála, že jsem udělala životní chybu.

Měla jsem strach, že to finančně nezvládnu, že mě lidé nebudou brát vážně. Ale pokaždé, když jsem se vrátila k tomu, proč jsem začala, pochybnosti ustoupily.

Báječný pocit jistoty

A Milan byl vždycky nablízku. Někdy stačilo, že mi uvařil čaj a řekl: „Věřím ti.“ A já věděla, že to myslí vážně, a to mi dodalo báječný pocit jistoty. I díky němu jsem jsem pochopila, že začít znovu není slabost.

Je to odvaha. A já jsem vděčná, že jsem ji v sobě našla. Protože nikdy není pozdě na to být šťastná. A nikdy není pozdě mít vedle sebe někoho, kdo vám věří, i když vy sami zrovna pochybujete.

Karolína F., 59 let, Praha