Od dětství jsem posedlá touhou žít v daleké zemi. Fascinují mě země Dálného východu. Může snad za to vzpomínka na minulý život?
Od dětství jsem toužila podívat se do Japonska, nebo do Číny. Byl to můj velký sen. Mou nejoblíbenější knihou, kterou jsem přečetla už ve dvanácti letech jedním dechem, byly Příběhy z čínských tržišť a bazarů.
Jako bych ty příběhy už znala, jako by mi je už někdo vyprávěl. S nostalgií a slzami v očích jsem se vždycky zahleděla na fotky z těchto zemí.
Když jsem uviděla u tety v dětství lampion s třásněmi, který si koupila v bazaru, brečela jsem tak usedavě, až mi ho teta raději dala.
Celé hodiny jsem se pak na něj dokázala doma dívat a snít – o světě, kde jsem nikdy nebyla, ale který bůhvíproč ležel už tehdy hluboko v mém srdci.
Noční můra
Když jsem se provdala, zdál se mi pár dní po svatbě zvláštní sen, ve kterém jsem křičela a probudila se hrůzou. Viděla jsem v tom snu, jak se na mě řítí obrovská vlna, snad tsunami. Cítila jsem, jak jsem bezradná a zoufalá.
Ten pocit nepominul, ani když jsem se probudila. Nepomohlo ani to, že mě manžel obejmul a ujistil mě, že žiju v zemi, kde se něco jako tsunami, přiřítit nemůže. Ten sen se mi ještě mnohokrát opakoval.
Sen zmizel
Pak přišel rok 2004, tehdy tsunami tragicky zasáhla Thajsko i Srí Lanku! V ty dny jsem byla úplně paralyzovaná a skončila dokonce v nemocnici s podezřením na infarkt. Tehdy se mi můj děsivý sen zdát přestal.
Jako by se mraky rozestoupily – a zase vysvitlo slunce. Manžel mi pár let nato udělal velkou radost, když jsme spolu vyrazili na dovolenou do Japonska. Tam jsem tehdy otěhotněla.
Bylo mi přes čtyřicet, už jsem ani nedoufala, že se mi to někdy podaří. Dnes si říkám, že jsem si tam přišla pro blízkou duši z minulého života. S dcerou Janou jsme si totiž moc blízké. Jako bychom se znaly tisíc let.
Věra (61), Sušice