Bezpečnost dětí by měla být vždy na prvním místě. Ne vždy ale tomu tak je.

Když si moje dcera Ivana vybrala jako životního partnera Adama, respektovala jsem její krok, ale sama pro sebe jsem měla spoustu výhrad. Můj budoucí zeť mi připadal povrchní, nedalo se s ním celkem o ničem bavit, měl spoustu tetování a choval se namyšleně.

Ivana si ale nikdy na nic nestěžovala, a když na svět přišel Péťa, můj vnouček, tak jsem se s existencí Adama definitivně smířila.

Měla jsem velké obavy

Výhrady se znovu objevily tehdy, když se čtyři roky po narození Péti rozhodl Adam pořídit agresivní plemeno psa. Tak nějak to k němu sedělo, podobní lidé si většinou takové „mazlíčky“ pořizují. Bylo by mi to jedno, kdyby dcera a zeť neměli malého syna.

Připadalo mi to vůči Péťovi dost bezohledné. Bála jsem se, co by se mohlo stát. Nedokázala jsem to však Ivaně říct do očí, natož pak Adamovi. Ten vládl v domácnosti naprosto pevnou rukou.

Jen jednou jsem se před dcerou o tomto problému obecně zmínila, ale mávla nad tím rukou, že prý mám zbytečné starosti. Pes, kterého si Adam pořídil, se mi vůbec nelíbil a během svých návštěv jsem se vždy snažila držet se od něho co nejdál.

Působil neklidně, měl zlý pohled. Říkala jsem si, že si to třeba jen namlouvám a že zeť má vše pevně ve svých rukou. Jak se ukázalo, utěšovala jsem se tím marně.

Následky na celý život

Jednoho odpoledne mi zavolala Ivana. Plakala a hlas se jí třásl, když mi oznamovala, že Péťu pokousal jejich pes. Vnouček musel být odvezen do nemocnice s mnoha zraněními a v šoku. Nakonec tam zůstal skoro měsíc.

Teprve nyní uznala dcera moje předchozí námitky. Pes musel pryč, ale to se nelíbilo Adamovi. Následovaly hádky a do roka potom i rozvod. Péťovi bohužel zůstaly jizvy na těle a celoživotní strach ze psů.

Myslím si, že nikdo, kdo má rád své děti, by si neměl pořizovat nebezpečné zvíře. Někteří lidé ale bohužel nemají rozum…

Martina L. (57), Prostějov