Seznámili jsme se v obchodním centru. Příběh lásky se rozhořel naplno. Jenomže můj přítel byl mladší. O hodně, bohužel. V první třídě jsme se učili, že lež má krátké nohy, daleko nedojde.

A také jsme si říkali, to se i rýmovalo: Pravda vyjde nahoru jako olej na vodu. Nejsem rozená lhářka, ale ruku na srdce: Existuje člověk, který nikdy nezalhal? Který neřekl:

Vypadáš báječně, tetičko, i když příbuzná připomínala více než co jiného fotbalový míč, který navštívil kadeřníka a poručil si trvalou? Tomu se říká milosrdná lež, používáme ji ze společenských důvodů.

Chceme-li toho druhého potěšit. Z podobných pohnutek jsem lhala i já – abych svého společníka nepolekala. Seznámili jsme se krátce poté, co jsem se rozvedla. Bylo mi čtyřicet dva let. Dnes si říkám, že to byl krásný věk.

Tehdy jsem si paradoxně připadala stará. Snad i proto, že jsem se po rozvodu cítila unavená, bez energie. Seznámili jsme se v obchodním centru, kde pracoval jako člen ostrahy.

Vyběhla jsem z květinářství, asi jsem spěchala příliš, kytice pro mámu k narozeninám mi vypadla z ruky.

A koukám jak Alenka v říši divů: Se společenským úsměvem mi ji podává chlap jako hora. Slušelo mu to. Prohlásil, že by mi takové kytice rád nosil každý den. Údivem jsem otevřela oči i ústa. Zjevně si legraci nedělal.

Byl o jedenáct let mladší! Pozvání na rande jsem prostě nedokázala odmítnout. Začali jsme spolu chodit. Tak zamilovaná jsem naposled byla na střední škole. Jediný háček to mělo: Neprozradila jsem mu svůj věk.

Vlastně se na něj ani neptal. A když jsme jednou v hovoru málem už zabrousili na tenký led, řekla jsem, že není slušné ptát se dámy na věk. Podle mě byl přesvědčený o tom, že jsem narozená daleko později, než tomu ve skutečnosti bylo.

Ale přiznala jsem rozvod a dvě děti. Cítila jsem se všelijak, jako nějaká prohnaná falešnice. Jednou ve mně už opravdu hrklo. Jeli jsme na krásný výlet s tím, že přespíme v hotelu. „Občanský průkaz,“ houkla na mě recepční.

Div jsem neomdlela. Zbledla jsem a mumlala, že jsem ho zapomněla doma. Naštěstí jí stačil ten partnerův. Tehdy jsem měla říct pravdu, bylo to poslední varování. O dva měsíce později jsme měli autonehodu. Odvezli nás do nemocnice a sestra na mě houkla:

„Rok narození?“ Hekala jsem a dělala, že umírám, i když mi dohromady nic nebylo.

Zdravotnice se rozčilila a zařvala: „Hergot, kdy jste se narodila?“ A to už jsem si řekla, vem to čert, a zaječela svůj rok narození. Pak jsem s hrůzou pohlédla na přítele, plného oděrek a škrábanců.

Unaveně se pousmál a zahuhlal: „Co má bejt? Jsou i starší ženský.“ Jsme spolu dodnes. A nelžeme si. Aspoň doufám. Irena J. (51), okolí Brna .