Své manželství jsem si prosadila i proti vůli svých rodičů. Teprve po smrti muže jsem zjistila, že jejich obavy byly zcela oprávněné!

S Ondřejem jsem se seznámila krátce po státnicích. Nějakou dobu jsem s ním chodila, aniž bych se o něm doma zmínila. Byl totiž stejně starý jako moji rodiče, a tak jsem neměla odvahu je seznámit. Po třech letech jsem usoudila, že je na čase jít s pravdou ven.

Naši ho nepřijali dobře

Volba padla na nedělní oběd. K mému překvapení se zdálo, že celá akce proběhla docela v klidu. Když už jsme měli za sebou křest ohněm, chtěli jsme náš vztah posunout dál a bydlet spolu.

„No to snad nemyslíš vážně?“ zařval na mě můj jindy zcela klidný otec. „Tati, jsem už dost dospělá, jestli sis nevšiml,“ snažila jsem se oponovat. „No tak to se jsem si opravdu nevšiml!

Doufal jsem, že to je jen nějaké zcestné poblouznění, a ty se chceš k tomu opelichanému dědkovi nastěhovat?“ hlas mu přeskakoval. „Jestli se k němu nastěhuješ, k nám už nechoď! Pro takového nýmanda jsem svoji holku nevychoval,“ soptil.

Buď my, nebo on!

Já byla bohužel zamilovaná a k Ondrovi jsem odešla. Naše vztahy s rodiči sice ochladly a nějakou dobu jsem k nim nechodila, ale časem jsme se dokázali alespoň trochu bavit.

Já měla skvělou práci v televizi a Ondřej spravoval činžovní dům, ve kterém jsme bydleli a který patřil jeho rodině, a k tomu pracoval u Sadů, lesů a zahradnictví. Byli jsme rádi, když jsme se večer sešli doma.

„Budeme mít miminko,“ zaskočila jsem svého muže. Svatbu jsme do té doby ani neplánovali. Ondřej byl už jednou ženatý, a tak o další „průšvih“, jak říkal, nestál. Mně to nevadilo. Neměla jsem pocit, že bych na naši lásku potřebovala papír.

Osudová chyba

Narodil se nám krásný syn David. „Tak snad abych si tě vzal, viď?“ zeptal se mě Ondra ještě v porodnici a na prst mi navlékl prsten. Brali jsme se jen my dva a svědci a oslavili to v zahradní restauraci kousek od nás s malým Davídkem v kočárku.

Kdybych jen tušila, co jsem si tímto krokem nadělala potíží do budoucna. Po roce jsem se vrátila do práce a hlídání jsme řešili, jak se dalo. Najednou se ale Ondřejovi přestalo dařit v práci. „To víš, jsem tam teď málo. Při inventuře jsme měli manko,“ zatvářil se, jako bych snad za to mohla já.

Už tenkrát se mi na tom něco nezdálo, ale díky fofru v práci a kolem malého jsem zlé tušení zaplašila! Stejně tak jsem neřešila, že náš byt nebyl ani po deseti letech manželství dorekonstruovaný, protože Ondřej měl stále něco daleko důležitějšího na práci.

Tvrdil mi, že se určitě pletu

Když začal David chodit do školky, zdálo se, že se vše uklidnilo. Až jednou jsem jela z práce a musela se stavit na Smíchově.

Protože mi vyřizování zabralo víc času, než jsem myslela, zkusila jsem zavolat Ondrovi, jestli by malého nevyzvedl on.

„Nemohu, Danuško, jsem ještě v práci a musím tu něco dodělat,“ řekl mi a mně bylo jasné, že to k nám domů stihnu dřív já ze Smíchova než on z Vysočan.

A tak jsem spěchala do metra. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na jezdících schodech uviděla v opačném směru svého manžela! „Ondro!“ zavolala jsem na něj, ale on dělal, že mě nevidí.

Ihned jsem ho vytočila, ale telefon mi nezvedl. Neměla jsem čas vrátit se za ním, a tak jsem doběhla metro a celá rozčílená vyzvedla syna. Po cestě jsem mu ještě několikrát zkoušela volat, ale marně. „Co jsi dělal na Smíchově?“ vyjela jsem na něj, sotva otevřel dveře.

„Na jakém Smíchově?“ tvářil se nechápavě. „Vždyť jsme se míjeli na schodech!“ soptila jsem. „Danuško, nevím, cos viděla, ale já byl v práci,“ odvětil v klidu. Tu noc jsem nemohla spát.

Vždyť jsem ho viděla! Přece si nespletu vlastního manžela. Dřív, než jsem mohla přijít na kloub té záhadě, dostal můj muž mrtvici a skončil jako ochrnutý ležák, který byl odkázán jen na ošetřovatele.

Pochyby ukončila až smrt

Denně jsem za ním chodila do nemocnice. Po roce pak jeho smrt byla v podstatě vysvobozením pro všechny. Mně tím ale začaly těžké časy.

Najednou jsem zjistila, že můj manžel NIKDY nepracoval! Co celé dny dělal, se nikdy nedozvím. Dům byl skutečně rodiny, Ondřej si na něj ale vzal úvěr, který nesplácel, a tak celé roky jen narůstal!

Najednou všichni začali nahánět mě jako manželku. Z bytu jsem se musela vystěhovat a na krku jsem měla exekuce.

V té chvíli mě zachránil otec, který jakožto majitel IT firmy měl naštěstí dostatek financí, aby mi pomohl. Také nám s Davidem pořídil menší byt kousek od nich.

Nikdy svým rodičům nebudu moci vynahradit ty roky, kdy jsem na ně nedala a šla za hlasem svého srdce. Pozdě jsem zjistila, že mé manželství byla jedna velká lež!

Dana C. (59), Praha