Volat o pomoc by mi nebylo nic platné. V opuštěné, potemnělé budově jsem byla sama, když se mě kdosi chystal napadnout. V poslední chvíli mi přišla na pomoc neznámá síla.

Stalo se to loni, necelý měsíc před Vánoci. V práci jsem musela dodělat ještě nějaké nezbytnosti, takže jsem tam ten den, byl to pátek, zůstala dlouho přesčas.

Všichni kolegové postupně odcházeli, jen já jsem stále seděla na židli, oči přilepené k obrazovce počítače.

Všichni odešli domů

Naše kancelář je až v posledním, sedmém patře moderní budovy. Bylo necelých šest hodin, když jsem si šla do malé kuchyňky udělat další kafe. „Pěkný víkend,“ popřála mi uklízečka, která šla zrovna kolem mě, směrem k výtahu.

„Vám také,“ řekla jsem a oplatila jí přívětivý úsměv. S hrnečkem horké kávy jsem kráčela pomalým krokem zpátky do své kanceláře a přitom mi problesklo hlavou, že jsem v celém patře, dost možná i v celé budově, v pátek večer úplně sama.

Na chodbě byl neznámý muž

Kolem osmé večer jsem počítač vypnula. „Nejvyšší čas jít domů,“ řekla jsem sama sobě, zívla jsem a unaveně jsem se protáhla. Uklidila jsem si věci rozházené po stole a z věšáku si vzala kabát.

Oblékla jsem si ho, kolem krku jsem si omotala huňatou šálu, a s kabelkou přes rameno jsem vyrazila k výtahům. Šla jsem prázdnou chodbou, když jsem před sebou náhle spatřila neznámého muže. Z toho, jak reagoval, mi bylo jasné, že tady nemá co dělat.

Nejprve to vypadalo, že se dá na útěk, ale pak si uvědomil, že jsme tu sami a on je silný chlap proti slabé starší ženské.

Bála jsem se o holý život

Zlověstně se na mě podíval a zamířil ke mně. Silnýma rukama mě popadl za paže a začal se mnou cloumat. Nevěděla jsem, co je zač, ani co tu dělá a proč se do mě pustil.

Nejspíš to byl důsledek paniky, která ho zachvátila z toho, že byl přistižen na místě, kde neměl co pohledávat.

Zaplavila mě obrovská vlna strachu. „Co si jen počnu?“ pomyslela jsem si. Volat o pomoc nemělo smysl. Ze sedmého patra by můj křik stejně nikdo neslyšel. „Tohle nedopadne dobře,“ pomyslela jsem si krátce předtím, než se stalo něco nečekaného…

Zachránil mě podivný přízrak

Neznámého útočníka najednou obestřela zvláštní nažloutlá mlha. Kolem nás se náhle ochladilo a útočník mě pustil. Nadával a zoufale se snažil zbavit té podivné mlhy. Rukama mával kolem sebe a pak začal bolestně křičet.

Zůstala jsem stát jako zkoprnělá. Sotva jsem se vzpamatovala ze zákeřného napadení, vyděsil mě tajemný přízrak, se kterým útočník bojoval. Trvalo to jen pár vteřin. Pak přízrak zmizel, ale útočník dál bolestně sténal.

Jako by ho nějaká neznámá síla držela znehybněného. Na vlastní oči jsem viděla, jak se pokouší vstát, ale něco ho tlačí zpátky k zemi. Na nic víc jsem nečekala. Popadla jsem kabelku, kterou mi útočník předtím vytrhl, a rozeběhla se ke schodišti.

Schody ze sedmého patra až do přízemí jsem brala po dvou. Když jsem v pondělí přišla do práce, nebylo po pátečním útoku nikde ani stopy. Dodnes mi však vrtá hlavou, co to bylo za sílu, která mi zachránila život.

Nikola D. (52), Liberec