Když jsem byla mladší, bylo mi moc líto, že se mnou můj manžel nechce nikdy jet na dovolenou. Dneska jsem za to ale opravdu ráda a volno si báječně užívám.

Manžel Pavel je dobrý chlap a jsme spolu už osmadvacet let. Ovšem zatímco já hned po otevření hranic začala balit a kupovat zájezdy, on se cestování bránil. Jel se mnou a s dětmi poprvé a potom prohlásil, že mu to do smrti stačilo.

Tehdy mi to bylo líto, obzvlášť když jsem viděla na plážích, či výšlapech spokojené rodinky. Jenže časem jsem na tom byla ještě hůř. Jakmile děti začaly chodit na střední, odmítly se mnou cestovat i ony.

Mé svědomí se vypnulo

První léto, kdy jsem za hranice vyrážela sama, jsem si s sebou brala spoustu knížek. Domů jsem je ale vezla nepřečtené. Hned druhý den jsem totiž na pláži potkala zachovalého Chorvata, který mě zahrnoval lichotkami.

Ještě ten večer jsme šli na večeři, při níž naplánoval na příští den výlet. Ten jsem si užila nejen kvůli moři a krásné krajině, ale i díky sladkým slůvkům, které jsem v manželství už neslýchala.

Když po mě pak večer „vyjel“, víno, mořský vzduch a romantická gesta, mi vypnuli svědomí a nádherně jsem se s Antem pomilovala. Pak jsme se jako dva puberťáci vodili za ruce, kousali do jedné pizzy a v moři po sobě cákali vodu.

Dokonce jsme se jednou v noci milovali i na pláži, což kdyby mi někdo řekl kdykoli předtím, smála bych se jako blázen.

Celý týden jsem si užila, a když jsem pak měla nastoupit do autobusu, musela jsem zatřást hlavou, abych se probrala a vrátila se ke svému starému já.

Manžel měl ze mě radost

Po návratu domů jsem se ještě několik týdnů usmívala a sršela optimismem. Manžel to přičítal odpočinku na dovolené a moje rozpoložení ho těšilo. Dokonce jsme najednou měli sex víckrát než jednou za čtrnáct dní.

Ačkoli jsem si původně myslela, že půjde jen o jedno malé osvěžení, protože se osvědčilo, rozhodla jsem se pro „zlobivou“ dovolenou každý rok. Přišlo mi to vtipné, protože v mém věku byla pravděpodobnost, že znovu potkám volného frajera, mizivá.

Ale divili byste se. Už takhle „zlobím“ jedenáctý rok a vždycky je někdo k mání.

Jana K. (53), České Budějovice

.