Myslela jsem si, že máme fungující vztah, můj muž mě však vyvedl z omylu. Našel si mladší ženu.
Brali jsme se s manželem dost narychlo, byla jsem totiž v pátém měsíci, čas neúprosně běžel a riziko, že budu na svatebních fotografiích vypadat jako nafukovací balon, sílilo. Miloš s ženěním ve dvaceti letech nepočítal.
Naštěstí pro mě, pro naše dítě i pro naši budoucnost, se postavil k situaci čelem.
Řekl, že mě má moc rád a že by si mě vzal za manželku tak jako tak. Než se dcerka narodila, stačila jsem ještě odmaturovat. Bylo mi osmnáct a měla jsem pocit, že na mateřství nestačím, že jsem příliš mladá, že to nedokážu. Matka mi pomoci nemohla, přišla jsem o ni, když mi byly čtyři roky.
Žili jsme spokojeně
Musím říci, že i když jsme se s Milošem brali až příliš mladí a naprosto neplánovaně se stali rodiči, počínali jsme si celkem zdatně, a co je hlavní, měli jsme se rádi.
Můj tatínek nám věnoval třípokojový byt, protože už bydlel u přítelkyně, a v něm pobýváme dodnes. Delší dobu jsme žili celkem spokojeně.
Vztah zevšedněl
Vychovali jsme krásnou dceru, ta se ale odstěhovala do Velké Británie, a tak se bohužel vídáme málokdy. Domnívala jsem se, že si „na starší kolena“ budeme příjemně žít, jezdit na chatu, kterou máme rádi. Jenomže naše láska jako by po letech značně zeslábla.
Milošovy city ochladly, stal se lhostejným. A když už jsem zmínila chatu, asi mi nezbude nic jiného než přiznat, že moje největší trápení začalo právě zde. Řeka na dohled, na verandě dvě proutěná křesílka, za řekou krásný les.
Na maličké zahrádce růže, kopretiny, jahody. Ráj. Který se zničehonic změnil v peklo.
Výlet na chatičku
To ráno působilo jako každé jiné. Byla jsem ještě nemocná, týden jsem ležela s virózou, ale zrovna v ono osudné ráno jsem se už cítila daleko lépe.
Manžel odešel do zaměstnání, pracoval v malé stavební firmě, já jsem si udělala čaj s citronem a radovala se z toho, jak už je mi najednou dobře.
Napadlo mě, že si udělám pěkný den. Zajedu si na chatu, která se nachází jen asi patnáct kilometrů od našeho bydliště, zkontroluji zahrádku, posedím na terase, projdu se v lese a budu si připadat jako znovuzrozená. A přesně to jsem bohužel i udělala.
Objímal cizí ženskou
Autobus zastavil u osady, kousek od naší chatičky. Vydala jsem se po úzké cestičce k ní. K mému úžasu byla okénka chatičky dokořán, zevnitř zaznívaly střípky smíchu, což mi připomnělo krásné dny, kdy dcera byla ještě malá a jezdili jsme tam i s ní. Přišla jsem blíž a úžasem jsem otevřela pusu.
Když jsem otevřela dveře, na gauči seděl můj muž a majetnicky jednou rukou objímal cizí ženskou. Povídali si. Na stole před nimi lahev vína, dvě sklenky. Během vteřiny jsem byla venku. Vůbec nevím, jak jsem se dokázala dostat zpátky domů. Vyplakala jsem se, než se vrátil zpátky.
Poměr přiznal
Miloš zapírat nemohl, viděla jsem dost. Vešel do obývacího pokoje. Dívali jsme se na sebe, uhnul očima, mlčel. Nerada jsem si vybavila tu ženskou. Pochopitelně, že byla o hodně mladší než on. Ticho přerušil až můj muž, byl stručný. „Mrzí mě to,“ řekl.
To mi připadalo dost málo na to, jaká katastrofa se na mě řítila. „Víc neřekneš?“ podivila jsem se.
Zamumlal, že to trvá jen krátce, sklopil oči a pustil televizi. Asi jsem měla udělat hysterickou scénu, ječet na něj, ale nějak nejsem ten typ. Byla jsem zvyklá na tátovu výchovu. Byl to klidný chlapík, jaktěživo nezvýšil hlas. Vzala jsem si prášek na spaní a šla si lehnout.
Oddělené ložnice
Na následující období nevzpomínám ráda, doslova jsem se jím protrpěla. Svěřila jsem se kolegyni, se kterou jsem se zároveň kamarádila, ale bylo mi jasné, že mě dost dobře uklidnit nemůže. Stalo se jí totéž. Manžel si našel mladší milenku a odešel za ní.
Opustil ji a dokonce už se s tou druhou oženil. To mě tedy skutečně neuklidnilo. Odstěhovala jsem se z ložnice do dětského pokoje a manžela jsem se zeptala, jak vidí naši budoucnost. Hodlá odejít, nebo zůstat? Byl opět nemístně stručný. Jen pokrčil rameny.
Začali jsme od začátku
Žila jsem se zaťatými zuby. S manželem jsme se po ránu vždy jen suše pozdravili a mluvili spolu jen o praktických věcech. Jen málokdy byl večer doma. Ale po zhruba půl roce jsem si všimla, že vypadá unaveně. A také se nedalo přehlédnout, že mu drasticky docházejí peníze.
Napadlo mě, že slečna je podle všeho dost náročná. A pak mi jednoho dne manžel oznámil, že se slečnou skončil. A dodal, že si mého přístupu k celé záležitosti velice váží. Však jsem také něco vytrpěla, ale to jsem mu neříkala.
Musím kupodivu říci, že pokud s léty naše láska zeslábla, jak už to tak bývá, po té věci se slečnou jako by dostala nový impuls. Jsem ráda, že jsem to vydržela. Teď si připadám jako zamilovaná novomanželka.
Zuzana M. (57), Mikulov