Romantické projevy mohou do našeho života vstoupit i ze záhrobí.  

Rok, který jsem tehdy zažila, patřil v mém životě k nejhorším. Během několika měsíců mi zemřeli oba rodiče a do toho jsem se rozváděla. Děti už jsem měla dospělé a stály na mojí straně, ale ta tíha osudu byla tak strašná, že jsem se málem zhroutila.

Moje oblíbená písnička

Po rodičích jsem zdědila domek v rodném městě. Rozhodla jsem se, že se tam přestěhuji a začnu v pětačtyřiceti znovu, od začátku. Našla jsem si tam i práci, dokonce u jednoho bývalého spolužáka, který podnikal. Brala jsem to jako příznivé znamení.

Dalším balzámem na duši byl ten návrat domů. V paměti se mi vyrojila spousta vzpomínek, většinou těch krásných, protože dětství a dospívání jsem měla šťastné. Rychle jsem se zpátky v rodném domě zabydlela. Ani mi nevadilo, že jsem sama.

Nechtěla jsem, aby to tak zůstalo na pořád, ale na hledání vztahu jsem po bouřlivém konci manželství ještě neměla sílu. Asi měsíc po přestěhování se mi začaly stávat podivné věci. Začalo to jednoho sobotního rána, kdy mě probudila hudba.

Byla to stará písnička, kterou jsem mívala ráda ještě na základní škole. Nechápala jsem, odkud zní. Zvenku to nebylo, v chladném počasí jsem měla zavřená okna. Nedokázala jsem určit přesně, kde se ten zvuk bere.

Kdybych bydlela v paneláku, řekla bych, že od sousedů, ale tady zaznívala tiše uprostřed domu.

Šeptal mi verše

Probuzení s mojí oblíbenou písničkou mě čekalo v dalších dnech ještě několikrát. Nebyla to ale jediná záhada, která mě ve staronovém bydlišti čekala. Zanedlouho jsem našla za oknem květiny. Byly dost podivné, jednalo se o černé růže.

Když jsem ale otevřela okno a chtěla si je vzít, rozplynuly se mi před očima. To už jsem se začala bát, že buď přicházím o rozum ještě následkem rozvodu a dalších událostí nebo že v domě straší. Jedné noci mě probudil jakýsi nezřetelný šepot.

Rozsvítila jsem, ale nikde jsem nikoho neviděla. Přesto tichý hlas zněl tak, jako by byl přímo v mojí ložnici. Nejprve jsem byla vystrašená, ale šepot nezněl výhrůžně, a když jsem se zaposlouchala, rozeznala jsem jednotlivá slova.

Pochopila jsem, že se jedná o nějaké milostné verše. Netrvalo to dlouho a šepot utichl. Vypadalo to, jako by se mi snažil náklonnost projevit nějaký přízrak. Nepatřila jsem k ženám, které by kategoricky popíraly, že existují věci mezi nebem a zemí.

Uvědomila jsem si, že je to vlastně svým způsobem romantické. Mám nějakého „ctitele“ z jiného světa. Neohrožuje mě, jen mi dává najevo svoji přízeň.

Pochopila jsem, kdo to je!

Od chvíle, kdy jsem poprvé uslyšela tu starou oblíbenou písničku, uplynuly dva měsíce a téměř každý den jsem se setkávala s projevy lásky od té záhadné bytosti.

Stalo se to skoro normální součástí mého života, i když každý rozumně přemýšlející člověk by si asi zaťukal na čelo. Pokoušela jsem se s tím přízrakem i komunikovat, ale nikdy mi na moje otázky neodpovídal. Až jedné noci došlo ke změně.

Duch mi pošeptal jedno jméno a já pochopila, o koho se jedná. Kdysi dávno, když jsem chodila ještě na základní školu, mi poslal milostný dopis spolužák z vedlejší třídy. Tenkrát jsem ho odmítla a on se tím dost trápil.

Moc často jsme se už nevídali, a když jsem odešla studovat na gymnázium, ztratili jsme se navzájem úplně. Zkusila jsem tedy nyní zjistit, co se s ním stalo. Dozvěděla jsem se, že před mnoha lety zemřel a zarazilo mě, že prý spáchal sebevraždu.

Pomyslela jsem si, jestli to nebylo kvůli mně, ale stalo se to až po mnoha letech od základní školy. Jeho duše byla asi připoutaná k mému rodnému městu, a když jsem se vrátila, tak se mi připomněl.

Teď, když jsem věděla, o koho jde, ty projevy lásky pomalu ustávaly, až utichly docela. Docela se mi po nich stýská, ale přece jen dávám přednost náklonnosti někoho živého.

Eva J., (44), Kolín