Vždy jsem měla štěstí na lidi, které jsem milovala a kteří milovali mě.
Poprvé jsem se zamilovala v sedmé třídě. Ten dotyčný se jmenoval Martin a chodil o ročník výš.
Nejprve mě sice zpražil, protože nehodlal mít nic společného s holkou,ale později se mezi námi uskutečnilo pár tajných schůzek a já dostala první pusu a také první kytku od kluka.
Pomstila jsem ho
Přechod na střední školu mi přinesl první „vážnější“ vztah. Jednalo se o mého spolužáka Leoše. Hned v prvním týdnu mě jednou doprovodil domů a protože měl – na patnáctiletého kluka – docela odvahu, zeptal se mě, jestli bych s ním nechodila.
Sotva se mnou začal chodit Leoš, objevili se i další zájemci, dokonce i mezi kluky z vyšších ročníků. Měli ale smůlu, věrnost vždycky patřila k mým přednostem.
Na Leoše si jeden neúspěšný nápadník dokonce jednou počkal s kamarády a můj kluk to odnesl výpraskem.
To se mě hodně dotklo. O velké přestávce jsem tehdy zamířila do třídy, ze které ten zákeřný ctitel pocházel a přede všemi ho tam znemožnila – nejprve pěkně nahlas slovně a pak došlo i na facku.
Získala jsem si tak na škole pověst „ranařky“, která má pro strach uděláno – a Leoše, se kterým jsem chodila celé první dva roky, už se nikdo nikdy neodvážil napadnout.
Podruhé do stejné řeky
Leoš se pak bohužel o prázdninách mezi druhým a třetím ročníkem odstěhoval do Brna. Před maturitou jsem znovu potkala Martina, svého prvního kluka. Šlo mi na dvacátý rok a v tehdejších časech to už byl věk, kdy se dívky běžně vdávaly a měly děti.
Jakmile náš vztah dostal vážnější obrysy, začala jsem proto o něm uvažovat jako o životním partnerovi. Udělala jsem chybu, bylo to trochu předčasné.
Martin se mnou sice chtěl být a vedli jsme i řeči o společné budoucnosti, jenže já jsem příliš „tlačila na pilu“ a tím jsem svého milého odradila.
Rozešli jsme se po tři čtvrtě roce chození, kteroužto dobu jsem považovala za dostatečně dlouhé předmanželské období. Nebyl to zrovna pěkný konec, protože jsme se pohádali a trucovali tak dlouho, až se láska vytratila. Vzpomínám však na Martina ráda.
Svatba se nekonala
Říká se, že co je v domě, není pro mě, ale většinou se toto pravidlo porušuje. V mém prvním zaměstnání se o mě začali ucházet hned dva kolegové. Oba byli sympatičtí, jak tichý Bořek, tak starší a výraznější Zdeněk.
Vyznali mi lásku prakticky dva dny po sobě a uvedli mě tak do zmatku. Bylo jasné, že jeden z nich bude trpět – a vzhledem k tomu, že se jednalo o kolegy, já budu mít to milostné utrpení před sebou denně na očích. Dala jsem nakonec přednost Zdeňkovi.
Náš vztah dospěl do bodu, kdy už jsme reálně plánovali svatbu. Můj snoubenec se bohužel zapletl do činnosti, která se tehdy nazývala proitistátní. Já jsem o tom nic nevěděla. Až když ho zatkli a hrozilo mu vězení, navrhl mi, abychom náš vztah ukončili. Měl mě rád a nechtěl, abych s ním žila v nejistotě.
Nenápadná láska
Mým osudovým mužem se nakonec stal Adam. Byl už jednou rozvedený a do dalšího vážného vztahu se dvakrát nehrnul. Potkala jsem ho u jedné kamarádky, se kterou si navzájem půjčovali kazety s hudbou.
Náš vztah se přeměnil v citové pouto tak nenápadně, že ani dnes s odstupem mnoha let nevím, jak to přesně začalo. Svatbu jsme pak neodkládali, protože jsem přišla do jiného stavu.
Naše manželství bylo a je oázou klidu a lásky, nejen pro nás dva, ale i pro všechny naše blízké.
Když děti trochu odrostly, adoptovali jsme ještě dvouletou holčičku z dětského domova. Vytvořili jsme pro ni domov, který by jinak nepoznala. Dnes už jsou děti velké, dívky se vdaly, syn se oženil a od každého z nich už mám vnouče.
Vím, že jsem měla v životě štěstí, protože mě nepostihly žádné velké rány osudu. Stejnou měrou, jakou jsem lásku přijímala ze svého okolí, jsem ji i vracela.
Magda L. (63), Jihlava
