S Honzou jsme se seznámili na vysoké škole. Oba jsme byli nesmělí a nezkušení a dlouho jsme po sobě jen tak pokukovali. Ani jeden s nás neměl dost odvahy udělat první krok.

Pomalu už jsem začínala ztrácet naději, že bychom my dva mohli někdy patřit k sobě, když jsem najednou v batohu objevila papírek se vzkazem. Byl to milostný dopis od Honzy. Dopis mě velice dojal a také rozhoupal k činu.

Jedno odpoledne jsem na něj počkala na nádvoří na škole a pozvala jsem ho do kina. Nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala, ale vyplatilo se to.

Honza na pozvání kývl, a když mu konečně došlo, že o něj skutečně stojím, převzal iniciativu a vymyslel skvělý program na celý večer.

Nejúžasnější rande

Po kině jsme se šli projít parkem, lehli jsme si na trávu a pozorovali jsme noční oblohu. Byla poseta miliony hvězd a stovkami souhvězdí, která Honza dobře znal, protože studoval astronomii.

Ukazoval mi, kde je Velká medvědice, Orion, Andromeda a další. Bylo to úchvatné. Nejkrásnější byl však pohled do Honzových oříškových očí. Moc jsem si přála, aby mě ten večer Honza políbil, ale k tomu se bohužel neosmělil. Na náš první polibek jsem si musela ještě několik týdnů počkat.

Zamilovali jsme se

Další naše schůzka se konala na břehu jezera. Honza pro nás připravil úžasný piknik. Byla jsem jím naprosto okouzlená. Na první pohled bylo vidět, jak je nervózní.

Naštěstí ale city a touhy byly silnější než stud, a tak jsem se konečně dočkala i vytouženého polibku.

Když jsme se líbali, rozlétli se mi v břiše tisíce motýlků a zatočil se se mnou celý svět. Zažívala jsem na vlastní kůži to, o čem jsem do té doby pouze četla a snila.

Měli jsme plány

Byli jsme do sebe s Honzou bláznivě zamilovaní, ale rozhodli jsme se nespěchat. Oba jsme studovali náročné obory, a protože jsme si byli svou láskou naprosto jisti, dohodli jsme se na tom, že se budeme soustředit hlavně na to, abychom školu úspěšně dokončili.

To ovšem neznamenalo, že bychom se přestali vídat. Naopak. Trávili jsme spolu tolik času, kolik nám studium dovolilo. Jen jsme se rozhodli, že s naším „poprvé“ počkáme, až budeme mít oba po státnicích.

Byla tehdy jiná doba a nechtěli jsme riskovat, že bych třeba náhodou otěhotněla, což by značně zkomplikovalo, dost možná i překazilo naše plány. A i v tomto případě se čekání vyplatilo.

Noc ve srubu

Naše první milování byl nadpozemský zážitek. Honza mi zavázal oči a odvedl mě do srubu kdesi u jezera, kde všechno přichystal. Byla jsem vzrušená a zvědavá zároveň. Když mi sundal šátek z očí, spatřila jsem něco nádherného.

Všude byly v malých zavařovačkách zapálené svíčky, na zemi byla deka a ze starého gramofonu se linula romantická melodie. Byla jsem tím vším tak dojatá, až mi do očí vstoupily slzy. Nevěřila jsem svému štěstí.

Tím ale Honzovo překvapení nekončilo. Poté, co jsme spolu prožili naše poprvé, se mi dlouze zadíval do očí a požádal mě o ruku. Neměla jsem slov. Pouze jsem horlivě přikyvovala.

Věrnost navždy

Svatba se konala o čtyři měsíce později na jednom malém zámku na jižní Moravě. Sjela se na ni moje i Honzova rodina a naši společní nejbližší přátelé. Nebyla to velká svatba, ani nijak honosná, ale to nám bylo jedno.

Důležité pro nás bylo jen to, že jsme si vzájemně slíbili lásku, věrnost a úctu až do konce života. Rok po svatbě se nám narodila první dcera Jitka a v následujících osmi letech ještě další dvě, Jana a Johana.

Letos to už bude bezmála čtyřicet let, co jsme manželé. A i když máme oba nějakou tu vrásku i kila navíc a vlasů zase méně, milujeme se stejně jako v den, kdy jsme si řekli „ano“.

Judita B. (67), Nový Jičín