Běžela jsem otevřít pošťačce a v té rychlosti jsem zapomněla vyndat klíče ze zámku. Neměla jsem u sebe ani mobil. Tak jsem začala zvonit na sousedy.
Pokaždé, když přijdu domů, dám klíče do zámku a na jeden západ se zamknu. Mám to tak odmalička. A je úplně jedno, jestli jsem doma sama nebo je v bytě ještě někdo. Dělám to automaticky.
Nikdy se mi ale ještě nestalo, že bych při odchodu z bytu dveře zavřela a klíče nechala zastrčené v zámku. Tedy až do toho osudného dopoledne, kdy na mě zazvonila pošťačka…
Zásilka pro kočku
Byl pátek ráno a měla jsem před sebou poslední den dovolené. Předchozí večer jsem se vrátila ze Slovenska, kde jsem byla s partou známých na kolech.
Program jsem tedy měla jasný – vybalit si věci, dát prát prádlo, trochu poklidit a pak zajet k sestře, u které jsem měla na hlídání kočku.
Zrovna jsem plnila pračku prádlem, když se ozval domovní zvonek. Oprášila jsem si ruce o kalhoty a přešla do předsíně zvednout sluchátko. „Ano?“ Ve sluchátku to slabě zapraskalo a pak se ozval ženský hlas.
„Dobrý den, tady Česká pošta, mám pro vás balíček.“ Nejprve mě napadlo, že se jedná nejspíš o nějaký omyl, ale pak jsem si vzpomněla, že než jsem odjela na dovolenou, objednávala jsem granule a stelivo pro kočku.
„Jistě, vydržte chvilku. Běžím dolů,“ řekla jsem a zavěsila.
Zůstala jsem na chodbě
Vzala jsem si peněženku z kabelky, nazula tenisky a vyběhla jsem z bytu. Až když jsem byla u schodiště, uvědomila jsem si, že jsem si nevzala klíče. Otočila jsem se k bytu a zaklela jsem.
Dveře se zrovna se slabým bouchnutím zavřely. „Do háje,“ ulevila jsem si a seběhla dolů před barák, kde už na mě čekala pošťačka. Dveře jsem si zajistila klínem, abych se dostala alespoň do domu.
Podepsala jsem papírek o předání a s balíkem v náruči zamířila po schodišti nahoru.
„Co teď?“ pomyslela jsem si zoufale. Číslo na zámečníky sice viselo na nástěnce u schránek, ale protože jsem neměla mobil, bylo mi houby platné.
Zavolal mi zámečníky
Po chvilce přemýšlení mě nenapadlo nic lepšího, než začít zvonit na sousedy. Po dvou neúspěšných pokusech na mém patře jsem vyběhla o poschodí výš a stiskla zvonek muže, který se nedávno přestěhoval do bytu nade mnou.
„Moment,“ ozvalo se zevnitř a pár vteřin nato se otevřely dveře. „Ano?“ zeptal se milým hlasem a usmál se na mě. „Mohu vám nějak pomoct?“ Horlivě jsem přikývla. „Půjčil byste mi prosím mobil?“ vychrlila jsem.
Překvapeně na mě zamrkal. „Víte, zabouchla jsem si dveře a potřebuji zavolat zámečníky,“ vysvětlila jsem. „Aha, no jistě,“ řekl a podal mi telefon. „Už se to vytáčí,“ dodal.
Pozvání na kafe
„Díky moc,“ řekla jsem, když jsem zavěsila a mobil mu vrátila. „Budou tu asi za hodinu.“ Opět se na mě usmál. „Rádo se stalo. Nedala byste si třeba kafe?“ zeptal se nesměle. „Moc ráda. A mimochodem jsem Nataša,“ řekla jsem.
„A já Tomáš,“ představil se a stiskl mi ruku. „Prosím, pojď dál.“ Zatímco připravoval kafe, zvědavě jsem se rozhlížela po jeho bytě. Měl ho velice pěkně a moderně zařízený. „Chceš mléko nebo cukr?“ zeptal se. „Jen mléko, díky.“
Začalo to squashem
Posadili jsme se ke stolu a dali se do řeči. Tomáš mi prozradil, že je rozvedený, má pětiletého syna ve střídavé péči a dělá v bance. Rád cestoval a ve volném čase chodil hrát squash.
Než jsme se rozloučili, domluvili jsme se, že spolu druhý den zajdeme na squash. Postupně jsme se začali scházet čím dál častěji. Po půl roce se mě Tomáš zeptal, jestli bych se k němu nechtěla nastěhovat. Co myslíte, že jsem mu odpověděla? Samozřejmě jsem řekla „ano“.
Nataša R. (46), Tábor
