Některým láskám se staví do cesty překážky, ale té mojí s Markem nikdy nic v cestě nestálo. Byl to vzájemný cit od samého začátku.
Chodili jsme spolu dostatečně dlouho, abychom se poznali a rozhodli se spolu strávit zbytek života. Srdečně a upřímně nás přijímali rodiče toho druhého.
Ani s bydlením jsme neměli problémy – pro tyto případy moji rodiče „udržovali“ byt po babičce, dostatečně velký pro dva, ale i pro tři lidi. A my jsme děti mít chtěli, a pokud možno co nejdříve.
Měla jsem proto opravdovou radost, když jsem pár měsíců po svatbě zjistila, že jsem v jiném stavu. Stejnou radost měl i Marek. Naše štěstí však nemělo dlouhé trvání.
Velká ztráta
Po návratu z jedné procházky se mi udělalo špatně. Podlomila se mi kolena a ztratila jsem vědomí. Probrala jsem se až v nemocnici, napojená na přístrojích. V přímém ohrožení života jsem nebyla, ale o vytoužené miminko jsem přišla.
Byla jsem psychicky na dně, naštěstí mě Marek podržel. Smutní jsme byli oba, on se však ukázal jako dostatečně silný partner na to, abych dokázala tuto tragickou událost překonat.
Nedával nikomu nic za vinu, říkal mi, abychom hleděli do budoucnosti a abychom se zanedlouho pokusili o početí dítěte znovu.
Druhá šance
Trvalo půl roku, než jsem byla opět připravená stát se matkou. Sílu mi kromě Marka dodávali i moji rodiče a také nejlepší kamarádka Olina. Ta mi definitivně vyvrátila falešné výčitky svědomí, které jsem měla nad tím, že jsem se mohla lépe opatrovat.
A proto se i ona mezi prvními dozvěděla, když jsem znovu získala jistotu, že jsem těhotná. Věřila jsem, že tentokrát bude všechno v pořádku.
Další rána osudu
Sdělení o rizikovém těhotenství mě příliš nepřekvapilo, po předchozích komplikacích se s tím dalo počítat. Byla jsem připravená udělat pro miminko cokoliv.
Avšak ani stoprocentní pozornost a péče okolí, ani moje soustředění na to, aby vše bylo v pořádku, nestačily. Nebylo mi prostě souzeno přivést na svět zdravé miminko. Už od pátého měsíce jsem od lékařů věděla, že pokud přivedu dítě na svět, nebude v pořádku.
Nejprve jsem jim nechtěla věřit a přála jsem si, aby tu informaci neříkali Markovi. On se ji však dozvěděl. Zůstal po mém boku až do chvíle, kdy jsem v sedmém měsíci předčasně porodila, i tehdy, když se chlapeček skutečně narodil těžce zdravotně postižený.
Začali jsme se navzájem vzdalovat
Slibovali jsme si, že se o něj budeme starat, ať si svět říká cokoliv, přesto jsem na Markově straně vnímala jakési ochladnutí. Snad bylo svým způsobem dobře – jakkoliv krutě to zní – že nás dalšího trápení zbavilo samo miminko.
Několik týdnů po narození přestalo bojovat s handicapem, s nímž přišlo na svět. Chlapeček zemřel a spolu s ním jako by začalo umírat i něco mezi mnou a Markem.
Zraněná a opuštěná
Potřebovala jsem svého muže. Snažila jsem se věřit, že jsme si už všechny rány osudu vybrali a že nám život nadále nastaví přívětivou tvář. Já jsem tomu věřila, Marek už ne.
Mezi nás vstoupilo odcizení, které narůstalo, až mi jednoho dne Marek oznámil, že se chce rozvést. Neměla jsem v sobě dostatek sil, abych se tomu bránila. Necítila jsem to ani jako nespravedlnost a vinu jsem přikládala jen a jen sobě.
Rodiče se nám snažili ten krok rozmluvit, ale vlastně jen chvíli. Zůstala jsem sama a vrátila jsem se k našim. Marek se rok po ukončení našeho manželství znovu oženil.
Já jsem ztratila víru sama v sebe a trvalo hodně let, než jsem se odvážila opět navázat nějaký vztah.
Marcela K. (55), Ostrava