Nedokázala jsem si pomoct. Cizí peněžence jsem nedokázala odolat. Pár ukradených drobných mi bohatě stačilo ke štěstí!

Moje vášeň začala úplně nevinně. Návštěvou u nás doma. Manžel si pozval svého šéfa s chotí, a mně nařídil, abych se vyznamenala. Tedy jako v kuchyni!

Musela jsem nejen navařit a napéct, ale hlavně slavnostně prostřít stůl a vše servírovat na svátečních talířích.

Byla jsem vzteky bez sebe

„A ne abys něco popletla! Víš, jak mají být příbory seřazeny!“ poručil mi můj povedený Eda a zadíval se na mě kritickým zrakem: „Co si vezmeš na sebe?“ To byla poslední kapka.

Vzteky jsem nemohla ani dýchat! Vzdorovat jsem nemohla, manželovi šlo o kariéru. Chtěl si šplhnout a já zase nechtěla mít doma nezaměstnaného. Vyplnila jsem všechny jeho příkazy do posledního puntíku! I na sebe jsem dbala a nacpaná v nových šatech jsem se sotva ohnula.

První lup mě nadchnul

Návštěva byla milá a chovala se skromně. Skromně, navzdory luxusnímu oblečení a ještě luxusnějším šperkům. Blyštící se diamanty v uších nešly přehlédnout. Kabelku si paní nechala v předsíni. Lákala mě nebývalou silou. Nedokázala jsem si pomoct.

Musela jsem se do ní podívat. Malý parfém, pudr, klíče a peněženka. Krásná, červená, kožená. Nedočkavě jsem se do ní podívala. Pár papírových bankovek a nějaké mince. Hned jsem si přivlastnila padesátikorunu a dvacku. Obě mě pálily v dlani, jako bych je vytáhla z pece!

Začalo mě bavit krást

Zaplavil mě krásný pocit. Nálada mi vystoupala do závratných výšin, skoro jako bych požila nějaký dobrý alkohol. Cítila jsem se najednou jako znovuzrozená. Jakoby do mého těla proudila energie! Byl to zřejmě příliv adrenalinu.

To, co jiní zažívají při seskoku padákem nebo při nějakém jiném nebezpečném sportu, já měla bez práce. Stačilo jen ukrást mizerných pár mincí! „Co se tak usmíváš?“ Vyptával se manžel, když návštěva konečně zvedla kotvy.

Odpovědi se nedočkal, ale já měla od té doby nový koníček. Kradla jsem mince!

Najednou mě můj koníček přešel

Na pracovišti, kamarádkám, příbuzným… Nedokázala jsem si pomoct. Do chvíle, kdy mě přistihla sestra. Hrabala jsem se jí u ní doma v nákupní tašce. Proč asi? Hledala jsem její peněženku!

„Snad mě, rozvedenou a v invalidním důchodu, nechceš okrást?“ zeptala se smutně.

Vykoktala jsem rozpačitě, že jsem potřebovala jen pár drobných, a cítila jsem, jak rudnu. „A víš, že pro mě každá koruna znamená hodně? Odpočítávám si i počet rohlíků, které si mohu koupit,“ konstatovala a mně se do očí draly slzy. Hluboce jsem se zastyděla.

„Jsem to husa!“ pomyslela jsem si. Moje vášeň mě přešla stejně rychle, jako začala.

Květa Z. (56), Ostrava