Jak někdo umí hrát na kytaru a celý večer bavit společnost, vyslouží si můj nehynoucí obdiv. A pokud není někde poblíž můj muž, jen obdivem to nekončí.

S Petrem jsem se seznámila už dávno. Přátelé nás tehdy oba pozvali na oheň. Opékali jsme vuřty, popíjeli, ale hlavně jsme při kytaře zpívali až do rána. A můj oblíbený nástroj tehdy držel v ruce právě můj budoucí muž.

Sice nebyl žádný muzikantský génius, ale uměl všechny známé písničky a nejen pro ten večer byl pro vínem posílené zpěvačky a zpěváky králem. Netrvalo dlouho a já se stala jeho královnou. O tom, že mě sbalil na kytaru, Petr dodnes žertuje.

Ale do smíchu by mu nebylo, kdyby věděl, co způsobil tím, že kytaru zakrátko odložil na skříň.

Dneska už nehraje

Na jeho dřevěnou krásku se roky jen práší, protože Petr má moc práce, a jak říká, není čas ani nálada. I když jsem ji několikrát vzala s sebou k přátelům, nikdy se jí během večírku nechopil. Přestože dlouho nehrál, taková ostuda by to jistě nebyla.

Před pár lety nás pak kamarádka Laďka oba pozvala na oslavu narozenin, ale Petr nemohl, tak jsem vyrazila sama. Laďka slavila kulatiny, přišel kdekdo, a abychom si mohli zazpívat, najala dva „kluky“, co hráli naše oblíbené odrhovačky.

Po dlouhé době jsem si zase s chutí zazpívala. Vlastně jsem se od muzikantů za celý večer ani nehnula. Nebylo tedy divu, že to jeden z nich považoval za nabídku.

Skončili jsme u něj

Byla jsem omámená večerem, který jakoby byl návratem do mé minulosti. Nehledě na následky jsem skončila s kytaristou u něj v bytě. Po cestě domů jsem se pak usmívala, jako bych se na chvíli vrátila do mládí. Ani jsem se necítila provinile.

A necítím se tak ani teď po skoro pěti letech od oné noci, ačkoli kytaristů na mém „nevěrném seznamu“ malinko přibylo.

Když jsem totiž pochopila, že na mě zpívání do rána a postelová romantika s kytaristy působí jako elixír mládí, čas od času si takovou příležitost nenechám ujít. Vždycky jde o někoho jiného a moje pravé jméno znal vlastně jen můj první milenec.

Vyhovuje mi to a i Petr může být spokojený. Jsem totiž šťastná, a když náhodou přijde splín, jdu si někam „zazpívat“ a hned je zase líp. Kdo by nechtěl takovou vyrovnanou ženu s tak nevinným koníčkem?

Jitka K. (48), Břeclav