Byla jsem tenkrát mladá, naivní a nezkušená. Proto jsem se nechala zatáhnout do vztahu, který nikam nevedl.

Dnes jsem léta šťastně vdaná a mám děti. Kdysi jsem ale prožila něco, co mě pak na delší dobu poznamenalo. Měla jsem soucit tam, kde by bylo lépe být tvrdá. Jenže vykládejte to jednadvacetileté mladé ženě.

Oslovil mě na ulici

Nikdy jsem se nehnala do manželství a zakládání rodiny. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu a nastoupila na zajímavé místo. V práci mě to bavilo a ani v soukromí jsem si neměla na co stěžovat. Našla jsem si přítele, který se rovněž nemínil v dohledné době ženit.

Prostě jsme si jen tak užívali života. Pak jsme se jednou ošklivě pohádali a bohužel se to nedalo vzít zpátky. Rozešli jsme se a úplně jsme spolu přestali komunikovat. Utěšovala jsem se tím, že bych si ho stejně bývala nevzala. Chvíli jsem se tím trápila a doufala, že najdu někoho podobného.

Jednoho dne jsem se  na ulici dočkala nečekaného oslovení ze strany muže, kterému mohlo být kolem třiceti. Bylo to na veřejném místě a riskoval, že se ztrapní, přesto do toho šel.

Nikdy předtím se mi to nestalo, takže mě Aleš zaujal. Pokračoval slovy, která zněla přinejmenším jako vyznání obdivu, když už ne přímo lásky. Čekal asi, že ho odmítnu. Já jsem se ale rozhodla dát mu šanci.

Rozchod by neunesl

Na domluvenou schůzku jsem přišla včas. Aleš působil sympaticky a brzy jsme se začali scházet pravidelně. Jezdili jsme na výlety, chodili do kina. Po pár měsících Aleš navrhl, abychom spolu začali bydlet. Já si tím nebyla úplně stoprocentně jistá.

Bylo mi s ním sice hezky, ale tak úplně jsem v něm partnera pro celý život ještě neviděla. Tím spíš, že mi stále více připadalo, jako by na mě byl Aleš silně závislý.

Raději jsem se připravovala na variantu, že vše skončíme, přestože jsem věděla, že to mým přítelem dost otřese.

Potvrdilo se mi to, když jsem se o možném rozchodu zmínila. Aleš se nezlobil, ale dával tak silně najevo lítost a smutek, až mě přesvědčil, abych to nedělala. Měla jsem si tehdy trvat na svém a ušetřit si řadu dalších let trápení.

Řekla jsem tedy, že o tom ještě budu přemýšlet. Tím začala dlouhodobá etapa citového vydírání ze strany partnera, kterému jsem vždy bohužel ustupovala. Neměla jsem ani čas si to vyřešit sama v sobě, protože spoustu času mi zabírala práce.

Mělo to být jen na zkoušku

V podstatě jsem si, co se týká praktického života, neměla na co stěžovat. Aleš byl po všech stránkách ideálním partnerem. Nekouřil, skoro nepil alkohol, neohlížel se po jiných ženách a na jeho slovo bylo vždy spolehnutí. Pomáhal mi doma a nikdy mě k ničemu nenutil.

Nepanovalo mezi námi ale to správné citové napětí, jaké udržuje vztah v pohybu. Postrádala jsem zkrátka pravého chlapa. Moje slabost mě dovedla až k tomu, že jsem příteli přikývla na svatbu.

Ta měla být jen na zkoušku, a pokud by to neklapalo, sliboval Aleš, že se rychle rozvedeme.

Svým manipulativním přístupem mě tak dostal tam, kde mě chtěl mít. Pro moje blízké a známé to vypadalo, že se vdávám z lásky. Nebylo to tak a zpětně viděno mi vlastně připadá neuvěřitelné, jak jsem se nechala vlákat do nefunkčního manželství. Byla jsem zatlačena do kouta.

Naštěstí mě Aleš nepřemlouval k mateřství, to by pak bylo asi ještě horší. Takhle jsem strávila vlastně z lítosti několik let s mužem, se kterým mě nečekala žádná budoucnost.

Po rozvodu, kterému se manžel snažil vyhnout, jsem pak raději byla delší čas sama. Osud mi ale dopřál jiného muže, se kterým jsem dodnes, a i když se občas jako každé páry pohádáme, cítím se spokojeně.

Romana B. (60), Kroměříž