Stejně jako každý správný dědeček, plní všechna přání své malé lásky i ten Natálčin. Jenže jednou při tom zapomněl na její alergii, a jsme oba za „nezodpovědné senily“.

Máme s manželem Josefem zatím jedinou vnučku. Natálka je krásná, chytrá a šikovná šestiletá slečna a oba jí samozřejmě bezmezně milujeme. Donedávna jsme si ji brali k sobě zhruba každý druhý víkend.

A vůbec kdykoli, kdy mladí kvůli práci potřebovali, jsme ji vyzvedávali po škole a šli společně na hřiště nebo na procházku. Máme štěstí, že bydlíme ve stejném městě, takže můžeme kdykoli vypomoci. Společné chvíle jsme si vždycky moc užívali.

My zasněně pozorovali „naši holčičku“, jak jí naprosto všechno jde a ona zase dobře věděla, že jí nedokážeme nic odmítnout.

Pokyny rodičů jsme dodržovali

Takže i když dcera se zetěm často říkali, že její obdarovávání moc přeháníme, nemohli jsme si pomoct.

Ačkoli jsme jí ale koupili skoro každého plyšáka, na kterého si ukázala, sponky i hřebínky všeho druhu, nebo i sem tam nějakou tu dobrotu, zásadní pokyny rodičů jsme vždycky dodržovali. Také jsme respektovali všechny jejich zaběhlé rituály.

Sladili jsme medem, nikoli cukrem, mazali jsme Natálce pupínky speciální mastičkou, nedávali jsme jí nikdy sladké večer a dávali pozor, aby byla dostatečně oblečená a aby se náhodou nepustila do nějakého mlsu, který má v sobě oříšky.

Natálka je totiž na ně alergická, a kdyby si jich dala víc, mohla by se udusit. Samozřejmě si vnučka v době, kdy jsme ji hlídali i odřela koleno, nebo měla šrám od větve, ale to přece k životu patří. Nikdy by mě však nenapadlo, že se může stát, co se přihodilo před půl rokem.

Začínala otékat

Já byla u kadeřnice a manžel s Natálkou zatím vyrazili na zmrzlinu. Poměrně klasická situace, proto jsem nečekala žádné komplikace. Jenže, když jsem vylezla na ulici a těšila jsem se, jak mi bude vnučka jako obvykle říkat:

„Jé, babičko, ty jsi hezká,“ místo toho jsem už tušila velký problém. Vnučka kňourala, že jí není dobře, a bylo vidět, jak začíná otékat. Než dojela záchranka, vypadala, jako když ji napadly rozzuřené včely a manžel jen blekotal něco o čokoládové zmrzlině.

Doktoři okamžitě dali vnučce protialergickou injekci, a tím zabránili anafylaktickému šoku, ale ještě jí pro jistotu vzali do nemocnice na pozorování.

Udělala scénu v nemocnici

Dcera se pak v nemocnici klepala děsem, co všechno se mohlo stát a oba nás, ačkoli jsme byli také ještě v šoku, totálně dorazila půlhodinovou přednáškou o naší pozoruhodné nesvéprávnosti. „Kdyby to bylo tak složité! Ale nezeptat se, jestli v tom nejsou oříšky?

To si neumíte zapamatovat takovou základní věc?!“ Zeť sice dceru uklidňoval, že to se může přece stát, ale ona nepřestávala ječet. „A taky se může stát, že na to umře! Na blbou zmrzlinu! Když nevím, tak koupím nějakou, kde stoprocentně nic nebezpečného není!

Třeba jahodovou!“ Nemám dceři ty hrozné scény za zlé, asi bych je taky předváděla, kdyby se to stalo před třiceti lety a šlo o její zdraví. Na druhou stranu jsem měla i pocit křivdy, protože doteď jsme se starali skvěle. Ale hlavně jsem měla vztek na Josefa. Nemožnej chlap!

Vídáme ji jen s rodiči

To kvůli němu k nám už dlouho Natálka nejezdí. I když maminku už snad stokrát přemlouvala. Slibovala, že si bude dávat pozor sama, a že se s dědou už vždycky zeptají! „Mamí, prosím!“ snažila se i použít jinak dobře fungující smutné psí oči.

Nic jí to ale nebylo platné. Dcera je neoblomná. V jejích očích jsme ohrozili Natálčin život, z čehož vyplývá, že musíme být všichni pod dozorem. Takže vnučku sice od osudného dne vídáme, ale jen v přítomnosti rodičů.

Buď k nám o víkendu přijdou na odpoledne, nebo my jdeme k nim. Ale vnučka na rozdíl od „předchozí praxe“ u nás nikdy nezůstává přes noc a skončila i naše parádní odpoledne po škole. Kvůli vnučce ale všechno vydržíme a navíc s úsměvem.

Sice se cítíme jako nesvéprávní starouši, ale aspoň se máme na co těšit. Až dceru rozčílení přejde, máme už vymyšlených asi sto společných aktivit a výletů.

A kromě toho, že ani jeden z nás už nic nekoupí, aniž by věděl, zda v tom není byť miminální stopa po oříšcích, jsme pro jistotu pořídili i pohotovostní protialergické léky.

Snad už nám brzy odpustí

Teď už nám zbývá jen být trpěliví. Ona totiž celá tato situace nejen rozesmutnila nás a Natálku, ale dceři se zetěm samozřejmě značně zkomplikovala život.

Najednou musejí chodit z práce každý den nejpozději ve tři hodiny a volným víkendům také museli na čas zamávat. Proto věřím, že nám už brzy bude odpuštěno. A pak možná taky svému muži upeču jeho oblíbené buchty. Protože jsem mu je za trest od té doby neudělala.

Ať vidí, že i když se s ním kvůli tomu nerozvedu ani se na něj každý den nemračím, nebudu mu podstrojovat, když nás svou hloupostí na tak dlouhou dobu připravil o vnučku.

Miluše G. (62), Plzeň