To, co se dnes kolem nás odehrává, má následky i na vztahy mezi lidmi, včetně těch milostných.

Na muže jsem měla během svého života většinou smůlu. Trpké zklamání jsem zažila hned u první lásky na střední škole, když se ukázalo, že současně se mnou chodil ten kluk i s mojí spolužačkou. Po nástupu do zaměstnání jsem se zamilovala do jednoho kolegy.

On moje city opětoval a začali jsme spolu chodit. Hodně jsem ten vztah prožívala a když mě dotyčný požádal o ruku, souhlasila jsem. Dovedla jsem si představit, že spolu budeme napořád. Týden před plánovaným termínem svatby ale ten kolega všechno odvolal.

Bylo to pro mě ponižující a šokující, tím spíš, že jsme se pak ještě dalšího půl roku potkávali na pracovišti, než jsem dala výpověď a raději odešla jinam.

Našla jsem ho na internetu

Manžela jsem našla až krátce před třicítkou. Vašek byl hodný, ale málomluvný a uzavřený. Neřešila jsem to, byla jsem ráda, že mám muže a založím rodinu. Měli jsme dvě děti a žili jsme takovým obyčejným životem.

Na nic jsem si nemohla stěžovat, přesto jsem ale potají měla romantické představy o velké lásce. Věděla jsem ale, že se mi asi nikdy nesplní. Děti vyrostly a odešly z domova. Zůstali jsme s Vaškem sami.

Najednou bylo tak hrozně moc vidět, jak málo toho máme společného, že se to projevilo na naší komunikaci. Hádali jsme se, trávili spolu stále méně času, až mě to nakonec donutilo podat žádost o rozvod. Vašek se nijak zvlášť nebránil.

Sama jsem zůstat nechtěla a proto jsem se začala rozhlížet po někom, s kým bych strávila nějak smysluplně podzim života. V mém okolí se nikdo takový nevyskytoval, i když jsem pátrala hodně intenzivně. Obrátila jsem se tedy na internetové seznamky.

Tam mě zaujal jeden inzerát. Na rozdíl od většiny mužů se tenhle nebál zveřejnit i svoji fotografii a text inzerátu zněl hodně zajímavě a inteligentně.

Těšila jsem se na setkání!

Odepsala jsem a čekala, jestli se ten inzerent ozve. Odpověď mi přišla hned druhý den a potěšila mě. Začali jsme si psát a později jsme přešli i na telefonování. Robert měl příjemný hlas a spoustu zájmů a názorů společných se mnou.

Dělila nás jenom velká vzdálenost. Zatímco já bydlím celý život v západních Čechách, Robert pocházel z Hodonína. Shodli jsme se ale na tom, že žádný počet kilometrů nás v případě oboustranného zájmu nemůže rozdělit.

Protože jsme ale oba ještě pracovali a byli celkem dost vytížení, tak jsme setkání dále odkládali. O to více jsme byli v kontaktu přes telefon a přes internet. Setkání jsme si naplánovali na březen, až bude hezčí počasí.

Vybrali jsme i konkrétní víkend, kdy by za mnou Robert přijel. Moc jsem se na osobní kontakt těšila, protože s nikým v životě jsem si předtím tak moc nerozuměla jako právě s mým novým přítelem.

Byl to sice zatím jen přítel na dálku, ale oba jsme věděli, že se to brzy změní. Ani jsem netušila, jak moc se dá zamilovat, aniž by se lidé navzájem viděli na vlastní oči.

Bojím se o jeho zdraví

První zprávy o tom, že se nakažlivá nemoc zvaná koronavirus dostala až k nám, mě ještě příliš nezneklidnily. Myslela jsem si, že z toho nic moc nebude. Pak šlo ale všechno hrozně rychle, každý den přišla nějaká další omezení.

To už začalo být jasné, že naše setkání budeme muset odložit. Byla jsem z toho hodně smutná, současně jsem ale chápala, že jsou to asi nutná opatření. Dnes je situace taková, že nevím, kdy se budu moci s Robertem setkat.

Dál jsme ve stálém kontaktu, ale vždycky si přitom říkáme, že už jsme mohli být spolu. Vím, že spousta lidí má v této nesnadné době daleko horší problémy. Pro mě je to ale stálá bolest v srdci, protože jsem opravdu zamilovaná a současně bezmocná.

K tomu všemu se na obou stranách přidaly obavy o zdraví toho druhého. Snad vše dobře dopadne, nejen pro nás, ale pro všechny lidi.

Jitka B. (58), Cheb